Židovský architekt Otto Eisler (1893 - 1968) se zpočátku uplatňoval jako zahradní architekt, využívající svých zálib a znalostí z botaniky. Naplno se prosadil až od roku 1930, kdy vstoupil do developerské společnosti svých bratří, která prováděla stavby pro konkrétní klienty od skupování pozemků přes projekci až k realizaci. Stavba, která představuje první doloženou architektovu realizaci, spojuje dva „domy v kubusu“ do celistvého hranolu. Vcelku úsporné bydlení je v obou případech rozvrženo obvyklým způsobem do tří podlaží: suterén je vyhrazen hospodářskému zázemí, přízemí bydlení a patro vyplňuje ložnicová část. O to důmyslněji je však vyřešeno severní uliční průčelí, jehož hmota je s rafinovanou elegancí prolomena minimem oken a dveří v dokonalém kompozičním řádu. Latentní napětí mezi velkými plnými hmotami a subtilními otvory umocňují předložená schodiště, spojená podestou s „grafickými“ liniemi trubkového zábradlí. Tímto mimořádným způsobem se Eisler vyrovnal s nevýhodnou orientací vstupní fronty k severu; místnosti dostatečně osvětlil okny v jižní a východní fasádě. Řešením dvojdomu prezentoval na samém počátku své projekční dráhy koncepci, jíž zůstal v podstatě věrný po celý život, a zároveň spolu s Ernstem Wiesnerem vyznačil osobité stylové směřování početné skupiny brněnských židovských architektů. Architektův debut neunikl americkým architektům Henry-Russelu Hitchockovi a Phillipu Johnsonovi, kteří jej prezentovali na výstavě a v katalogu Internacionální styl. Architektura od roku 1922, konané v roce 1932 v Muzeu moderního umění v New Yorku. J. S.