V roce 1899, po čtyřiceti letech pedagogické činnosti spojené s Pískem, odchází básník Adolf Heyduk s titulem školního rady na odpočinek. V té době také zahajuje přípravu stavby vlastního domu. Jeho projekt vypracoval pražský architekt Jan Koula, který na konci století vstoupil do povědomí veřejnosti účastí na velkých vlastenecky laděných výstavách. Ve své monumentální tvorbě navazoval architekt na českou novorenesanci Antonína Wiehla a inspiroval se při tom domácí renesanční architekturou. Dům Adolfa Heyduka v duchu české novorenesance Koula navrhnul s členitým uličním průčelím, v němž se odrážela záliba pozdního historismu v malebnosti. Doprostřed fasády, po stranách okna jídelny, architekt umístil sgrafitové medailony s vyobrazením labutě a pegase – symbolů básnictví. Uvnitř měla stavba blíže k dispozicím soudobých nájemních domů než k typu vil. V každém ze dvou jejích pater sídlil pouze jeden byt, jehož prostorový standard se příliš nelišil od rodinného domu. Tak jako u správné vily, i tady umocňovala obytný komfort domu architektonicky ztvárněná zahrada. Dne 6. února 1923 Adolf Heyduk ve vlastním domě umírá. Na radu přátel se Heydukova žena Emílie rozhodla odkázat dům městu, za podmínky, že se v něm zřídí básníkův památník. V červnu 1936, půl roku po smrti Heydukovy ženy, se otevřel památník pro veřejnost. Součást odkazu tvořil mobiliář části bytu - pracovny, jídelny a salonu. Heydukův dům tak dodnes podává unikátní svědectví o měšťanské bytové kultuře z přelomu 19. a 20. století, a to ve svých interiérech, které v míře zachování nepřekoná žádný interiér vily v jihočeském regionu. V kompletně vybavených prostorách vyniká zejména secesní nábytek jídelny v čele s příborníkem a řadou secesně laděných doplňků. Někdejší Heydukův byt rovněž obsahuje rozsáhlou sbírku umění konce 19. a počátku 20. století.