Vilu v Sezimově Ústí si ministr zahraničí, od roku 1935 druhý prezident ČSR Edvard Beneš a jeho choť Hana postavili pro víkendový a prázdninový pobyt. Šlo jim o sídlo skromné, a přece dost reprezentativní pro přijímání důležitých návštěv. Místo pro jejich vilu Benešovy přitahovalo svými přírodními krásami, husitskou minulostí i faktem, že je znali už od mládí. Návrhem manželé pověřili Pražana Petra Kropáčka, v té době stoupence puristického směru v české architektuře. Návrh z roku 1930 měl opravdu puristický ráz, zároveň však do něj architekt vtělil požadavek stavebníků, aby se vila nízkým sklonem střech a použitím okenic podobala tradičním venkovským domům v jižní Francii. Pozdější úpravy architekta Otakara Fierlingera z roku 1937, zejména přístavba obloukové lodžie na jihozápadní straně vily, vtiskly domu vzhled ještě tradičnější, blízký modernímu novoklasicismu. Fierlinger, bratr známého předáka sociální demokracie, který si postavil letní dům opodál sídla Benešových, zasáhl do výstavby Benešovy vily i jako autor architektonického ztvárnění veliké zahrady kolem ní, díla významnějšího a zdařilejšího než samotná vila. Na zahradě manželé Benešovi velmi lpěli, protože oba vášnivě zahradničili a prezident Beneš se dal na jejím úpatí dokonce pohřbít – v náhrobku od architekta Pavla Janáka. Do vily se vstupovalo z dlážděné terasy na její jihozápadní straně. Po pravé straně vstupní haly měl Beneš pracovnu s knihovnou, po přestavbě v roce 1937 se pracovna přestěhovala do patra. Nalevo za vstupem bychom jídelnou prošli do vysoké obytné haly s trámovým stropem a se schodištěm do ložnic obou manželů. Vybavení vily nábytkem, většinou starožitným, a uměleckými předměty, jakož i dohled nad stavbou si vzala na starost paní Hana. „Jest to radost vidět narůstat ten milej domůvek“, napsala o tom manželovi 24. září 1930.