Na počátku 20. století představoval jednu z hlavních lokalit, kam se soustřeďovala nová budějovická výstavba, prostor přiléhající k jihovýchodnímu okraji někdejšího středověkého města, svíraný řekou Malší a korytem Mlýnské stoky. V letech 1912-1913 zde vyrostla vila Ernestiny Westenové, majitelky jedné z budějovických smaltoven - „Südböhmische Stanz- und Emaillier- Werke”. Vypracování projektu svěřila klientka dvojici vídeňských architektů Hans Dworzak a Pompeo rytíř von Wolff. Zatímco von Wolff představuje na vídeňské architektonické scéně té doby osobnost neznámou, jméno Dworzakovo se spojuje se souborem vídeňských nájemních domů, jejichž průčelí ozvláštňovaly dominantní arkýře. Celkově architektura vily odráží stylový rejstřík středoevropské architektury v předvečer první světové války. Hrázděné zdivo, použité v arkýři východního průčelí, odráží doznívající vlivy secesního folklorismu. Vázy na zábradlí terasy v patře, ale i festony vyškrabané v omítce a užité na několika místech průčelí v suprafenestrách či v okenních parapetech, prozrazují kontakt s novoklasicistním proudem soudobé vídeňské architektury. Avšak až na několik těchto detailů jsou průčelí vily holá, členěná pouze rozměrnými okenními otvory. Architektonický výraz vily se tak svým věcným pojetím a formální střízlivostí spíše blíží k proudu architektonické moderny. K severozápadnímu nároží hmoty vily přiléhal soubor, který tvořil domek vrátného, ležící při ulici, a přízemní objekt s garáží, stájí, místností na nářadí a místností na uložení postrojů, stojící za ním. Na vilu navazovala rozlehlá zahrada, kterou rozděloval na dvě části chodník krytý pergolou. V severní části zahrady se rozkládal tenisový kurt, po jeho východní straně kuželník.