Vila od královéhradeckého architekta Gustava Louženského, charakteristická jak romantizujícím pojetím, tak i motivy typickými pro středomořskou architekturu, byla jednou z posledních kvalitních staveb provedených v Hradci Králové před všeobecným stavebním zákazem, vyhlášeným protektorátními úřady roku 1942. Stavebníkem výjimečné a ve městě stylově ojedinělé vily byl geolog František Sternwald. Jakým způsobem se tento mladý muž, jehož oku evidentně přísně geometrická estetika funkcionalismu nelahodila, s architektem Louženským seznámil, netušíme. Stejně tak pro nás zůstává bohužel neznámá i osobnost samotného projektanta, narozeného a působícího v Hradci Králové. Architektonické pojetí vily, kterou projektant nejprve zamýšlel uzavřít rovnou střechou, reflektuje aktuální dění na naší architektonické scéně přelomu třicátých a čtyřicátých let, čím dál více kritizující dogma bílého krabicového funkcionalismu. Loužecký v tomto návrhu neměl daleko k těm, kteří následovali avantgardního architekta Karla Honzíka, jenž jako první začal pracovat s tradičními prvky (např. sedlová střecha) a materiály (hrubá omítka, kamenné a dřevěné obklady), pomocí nichž propůjčoval svým stavbám onen romantizující charakter. Naznačuje to změna typu střechy (zřejmě i na základě stavebníkova přání), nahrazená v definitivním projektu elegantně prohnutou střechou stanovou, protnutou dvojicí omítaných španělských komínových těles, jež si oblíbil i další reprezentant tohoto proudu architekt Jaroslav Fragner. Definitivní, realizovaná verze projektu neprodělala oproti studii z roku 1940 změny jen v oblasti střešní krajiny. Dílčími úpravami prošlo i vstupní průčelí, z něhož zmizela lyrická figurální malířská výzdoba a taktéž sluneční hodiny z boční fronty. Ostatní prvky typické pro tuto stavbu zůstaly beze změny, a to především nárožní arkýřová okna zimních zahrad, nesená subtilními konzolkami, která umocnila atmosféru obytných pokojů. Zajímavě Louženský vyřešil i propojení domu se zahradou. Vstupovalo se do ní skrze terasu, propojenou se schodišťovou halou, uzavřenou obloukovou klenbou. K romantické atmosféře domu asociujícího francouzskou či španělskou riviéru přispívala řada prvků. Vedle francouzských oken s okenicemi zde architekt taktéž pracoval s dřevěnými žaluziemi, barokizujícím kováním zábradlí terasy a balkonu a intimitu zahrady před zraky kolemjdoucích chránila omítaná zídka s obloukovým otvorem. Vila Františka Sternwalda je i nyní v majetku jeho rodiny a po více než pětašedesáti letech stále v perfektním stavu.  /JP