Takřka většina významných architektů, kteří v Hradci Králové pracovali, byla žáky či spolupracovníky Jana Kotěry a Josefa Gočára. Nejinak tomu bylo i v případě Bohumila Waiganta, kterého kdysi Kotěra pověřil „dohledem nad detailním prováděním stavby“ hradeckého muzea. Na sklonku života pak Waigant v Hradci Králové realizoval reprezentativní vilu pro MUDr. Václava Tesaře, v té době primáře oddělení ORL, a jeho ženu Luisu. Východiskem projektu mu byla puristická architektura, obohacená detaily vlastními pro expresionismus a art deco. Prvky tohoto lehce hravého stylu jsou nejvíce patrné v intaktně zachovaných interiérech domu, především v rozsáhlé schodišťové hale, vybavené volným i vestavěným autorským mobiliářem. Ušlechtile prosté, symetricky komponované centrální průčelí s balkonem střídá ve vstupní partii neméně zajímavá, expresivně pojatá fasáda, charakterizovaná množstvím obdélníkových orámovaných okenních otvorů. Tento typicky „waigantovský“ motiv autor zopakoval i v zahradním průčelí, jímž osobitým způsobem reagoval na tehdy oblíbené nautické tvarosloví. Nepracoval zde ovšem s kruhovými okny, předsunutými terasami, točitými schodišti ba ani s ocelovým zábradlím jako jeho mladší souputníci, fascinovaní inženýrskou architekturou zaoceánských parníků, ale pouze zde vztyčil mohutný vlajkový stožár, nesoucí společně s československou standartou i několik námořních signalizačních praporků. Symbolicky tak naznačil, že primář je kapitánem svého oddělení. Stejně velkoryse jako jednotlivá průčelí domu, z nichž každé je jedinečné, uspořádal i obytné prostory trojpodlažního domu. Do suterénu vily čtvercového půdorysu situoval technické zázemí a samostatně přístupný, prostorný byt domovníka. Přízemí, pojaté jako reprezentativní piano nobile s jídelnou a obývacím pokojem architekt rozvinul kolem schodišťové haly, intarzované černohnědým obkladem z dubového dřeva. Z haly, jež mohla stejně tak dobře sloužit banketům jako komunikaci, bylo přístupné ložnicové patro, na němž se nacházela i pracovna majitele domu. Vila přešla koncem osmdesátých let do majetku rodiny současného vlastníka, který po několika desetiletích, kdy byl dům rozdělen na více bytových jednotek, obnovil nejen její někdejší lesk, ale navázal i na tradici, kdy vila byla majetkem lékařů.  /JP