Na přelomu 19. a 20. století prožíval Prostějov nebývalý hospodářský rozvoj. Sebevědomí jeho představitelů se brzy odrazilo v kvalitě zdejší architektonické produkce. Vedle vedení města našla moderní architektura podporu také u podnikatelského dua sourozenců Kováříkových. Dr. Ing. František Kovářík (1865-1942), absolvent strojírenského oboru na vídeňském Vysokém učení technickém, se stal spolumajitelem továrny na zemědělské stroje. Činorodý továrník, mimo jiné duchovní otec Svazu průmyslníků, se věnoval komunální politice a zasedal rovněž ve vládě Jana Černého. Na počátku století předsedal Družstvu pro stavbu Národního domu, počinu zásadního jak pro Prostějov, tak pro českou historii architektury vůbec. Jeho tvůrce Jan Kotěra doporučil Kováříkovi jako vhodného projektanta jeho domu architekta Emila Králíka (1880-1946). Dům, který více než moderní vilu průmyslníka připomíná aristokratický palác s cour d´honneur, architekt situoval na nároží blokové zástavby. Přísná symetričnost hlavního průčelí nepředstavuje pouze estetický prvek, ale mohla být reakcí na Kotěrovu tezi o tom, že architektonickému tvoření přísluší „v první řadě kon¬struktivní tvoření prostoru“. Důmyslně prostorově uspořádané interiéry umožnily architektovi propojení místností v obou poschodích s rozlehlou schodišťovou halou. Ústředním motivem se zde stalo podmanivě řešené schodiště, svázané s architekturou i s vestavěnými kusy mobiliáře geometrizujícím dekorem. Kontinuálně chápané vnitřní prostory předjímají myšlenky Raumplanu Adolfa Loose. Účinek stavby, vybavené autorským mobiliářem a bohatě dekorované pracemi v kovu, umocnil architekt ještě anglikanizujícím motivem bay windows (arkýřovými okny), kterými rozčlenil vedle vstupního průčelí rovněž boční, mnohem civilněji řešenou fasádu. Dům je kulturní památkou. (JP)