Lipenskou továrnu na stavebniny a později i na obráběcí stroje založil František Wawerka st. (1874-1963). Po studiích na brněnské technice a zahraniční praxi se začal od poloviny 30. let stále výrazněji podílet na vedení podniku syn František ml. (1910-2000). Na studiích se seznámil s brněnskou rodačkou Miladou (*1912), absolventkou farmacie na Karlově univerzitě v Praze. Brzy po sňatku na podzim 1937 se mohli nastěhovat do nové vily v sousedství továrny. Dům představuje jak syntézu tvorby jeho projektantů, manželů Oskara (1904 – 1973) a Elly (1905 – 1953) Oehlerových, tak shrnutí podstatných rysů meziválečné moderny: lapidární forma hranolu, pásová okna a střešní terasa. Se světlou břízolitovou fasádou průčelí kontrastují karmínově zbarvené partie podhledů a sytě zelené dveřní a okenní rámy. Přízemí je členěno do tří základních částí – na komunikační trakt (vstup, schodišťová hala), na kuchyňský trakt a na velký obývací pokoj, který se opět skládá ze tří celků koncipovaných ve zlatém řezu - dvou menších, postranních a středního. Jeho stěny byly z větší části obloženy ušlechtilým dřevem a ze stejného materiálu byly i trojdílné posuvné příčky umožňující separaci jednotlivých částí. Nejzajímavější technickou součástí se stala skleněná stěna, kterou bylo možné zapouštět do podlahy a spojit tak interiér se zahradou. Motiv, převzatý nepochybně z Miesovy brněnské vily Tugendhat (1929-1930), stavebník sám technicky domyslel. Součástí schodišťové haly je galerie obsluhující ložnice se vstupem na terasu s otevřenou i zastřešenou partií. Manželé Oehlerovi rovněž navrhli vybavení většiny interiérů. Jako v řadě jiných případů, také Wawerkovi mohli ve svém domově prožít pouze jedno desetiletí relativně klidného života. Továrna byla znárodněna již v první poválečné vlně a podobný osud potkal zanedlouho také vilu. Manželé byli vystěhováni, František pak v inscenovaném procesu odsouzen k pětiletému žaláři, Milada jen složitě nacházela podřadná zaměstnání. (PZ)