Přední český secesní architekt Osvald Polívka (1859-1931) se v éře před první světovou válkou prosadil především jako projektant pražských spořitelen, bank a dalších monumentálních staveb. Od svého učitele, neorenesančního architekta Josefa Zítka, si osvojil poznání mediteránní stavební tradice, brzy se ale přiklonil k stylově volnější secesi vídeňského typu, jejíž formy tvořivě kombinoval s opulencí neobaroka. Pozdější Polívkova tvorba se nesla ve střízlivějším tónu, jak dokládá také Vackova vila v Jablonném nad Orlicí. Pro svou rodinu nechal tento grandiózní objekt, jehož dominantou se stala centrální hodinová věž, postavit spolumajitel prosperující pily Václav Vacek (1848–1927). Úřední povolení ke stavbě domu bylo uděleno 9. července 1913; dochované, Osvaldem Polívkou signované plány pochází z roku 1914. Válečné události ale dokončení stavby oddálily až do roku 1916. Patrová stavba kvazi-palácového pojetí je volně situovaná do rozlehlé zahrady a vyniká hmotově členitým obalem. Z ústředního dvoupodlažního hranolu vybíhají nižší i převýšené rizality, vyhlídková věž s dodnes funkčním hodinovým strojkem, balkony a schodišťové nástupy. Zadní, k severu obrácené průčelí vily má klidnější takt s osově posazenými vstupy zvýšeného parteru. Symetrický exteriérový rozvrh objektu ladí s jeho vnitřní dispozicí nepravidelného trojtraktu s rozdělením do dvou zrcadlově identických polovin, jež jsou propojeny v úrovni pater a mají i některé společné prostory. Suburbánní situace, pravidelná rytmika hmot a okenních os, věžový belveder s nízkou střechou i některé další italizující prvky ukazují, že se projektant při návrhu domu volně inspiroval příměstskými protorenesančními vilami Toskánska. /PP