Stalo se jakýmsi nepsaným pravidlem, že vily, které se velkolepě vrátily jako architektonický druh na samém počátku devadesátých let, mají-li si zasloužit pozornost, musí navazovat na tradici meziválečné avantgardní architektury. Termín nový funkcionalismus pojmenoval hlavní směřování české architektury vůbec. A ve stavbách individuálního bydlení označoval prověřenou architektonickou hodnotu. Přímé linie, bílé stěny, velká nečleněná okna, rovné střechy – exaktní elegance se stala znakem architektonické kvality. Vždycky musí být ale výjimky. Jednou z nich jsou vily a rodinné domy, které navrhoval Jan Hančl. Domy, které na funkcionalismus navazují přísnou logičností dispozic, ale navenek jsou odlišné. Jejich inspiraci lze hledat, možná podobně jako u Vlada Miluniće, spíš v nizozemské architektuře. Vila v Troji byla jedna z prvních. Vznikla na místě oblíbeném pro bydlení – Praha leží dole, rozevřená jako na dlani, kolem je vilová čtvrť. Na první pohled dům poutá výraznou hmotou. Působí jako dvě kolmo k sobě stavěné části, které se náhle srazily, opřely proti sobě a tak vytvořily úzký a vysoký štít, možná až věžičku, zdůrazněnou odlišným povrchovým materiálem, centrálně osazeným drobně členěným pravoúhlým oknem a nad ním ve vrcholku okénkem kulatým. Trochu jako z dětské stavebnice či naivní kresby. A přitom přesně promyšlená kompozice. Podtržená dvěma bílými sloupy, které nesou široko roztaženou markýzu, jejímž středem prochází klenba světlíku. Čela obou křídel, která mají vysoké šikmé střechy a jsou, jako zbytek stavby, z režného zdiva, se mění ve velkorysé průčelí, v rozevřenou náruč přátelsky vítající. Jejich fasády jsou členěny důrazně bíle rámovanými okny a prosklenými stěnami, mají důsledně drobné členění příčlemi, které sjednocuje rozmanité velikosti – okno do kuchyně je vodorovné, okno do jídelny vysoké, okno k bazénu se mění v nárožní prosklenou stěnu... Vysoká střecha má okna převážně položená ve své ploše, ale mezi nimi si klidně dovolí vyklenout půlkruhový vikýř, který je osazen s neobvyklým kompozičním citem. Zatímco k ulici se dům tváří pevně, sevřeně – plocha cihel převládá nad plochou oken –, do zahrady se najednou mění. Tady má stavba jasně čitelný půdorys ve tvaru písmene L, sem je otevřená, co nejvíce prosklená; z přízemí sestupuje z terasy po několika stupních přímo do zahrady. Terasa je přitom částečně krytá, aby mohla být co nejvíce užívána. V patře jsou nasazené dlouhé balkony, které dávají jasně najevo, že patří k pokojům jednotlivých členů domácnosti; jsou to zřetelně funkční soukromé balkony nad zahradou. Vnitřek překvapuje velkorysostí a přitom přehledností.