V roce 1852 si nad severním okrajem vnitřního města, na tehdejší Karlově ulici, koupil dům Antonín Dusl. Původně zaměstnanec místní pošty po čase opustil státní službu a koupil podílnictví v malé pile. Následovník, nejmladší syn Martin, rozšířil otcův podnik a postavil novou rodinnou rezidenci, vyrostlou v sousedství původního domu. Vilu pro Martina Dusla navrhl představitel a tvůrce „české“ novorenesance Antonín Wiehl. Stojí na pozemku v prostoru bývalého opevnění. Úzký prostor určil podélnou, aditivně řešenou kompozici vily a navazující zahrady. Jednopatrová hranolová stavba, ukončená mansardovou střechou, je směrem do zahrady protažena o prosklenou přízemní loggii s terasou na úrovni patra. Tvarosloví bohatě řešené, až eklektizující fasády architekt čerpal z vrcholné italské renesance, „česká“ nota se tu neuplatnila. Interiér má v obou podlažích dispozici podélného dvoutraktu, s trojramenným schodištěm v traktu zadním. Většina rodinných a reprezentativních prostor se nacházela v prvním patře. Jejich výzdobu architekt řešil do nejmenších detailů. Vše mělo svůj význam. Stropy s výraznými fabiony a římsami zdobí zrcadla s profilovanými rámy s bohatou štukovou a malovanou dekorativní výzdobou, stěny pokrývají papírové tapety se stylizovanými rostlinnými vzory, podlahy parkety, ve středním sále intarzované. Obložené zárubně dveří vrcholí supraportami, okenní niky rámuje deštění. Dochovala se též trojice kachlových kamen. K důležitým zdobným prvkům patří kovářské práce, zábradlí, okenní mříže. Antonín Wiehl (1846-1910) patřil k všestranně vzdělaným architektům. Věnoval se též archeologii, památkám, pracoval jako konzervátor. Architektura Duslovy vily tematicky spadá do okruhu několika vilových staveb, které Antonín Wiehl navrhl v průběhu devadesátých let. Stylovým výrazem se vymyká jak tvarosloví „české“ novorenesance, uplatňovanému architektem v sedmdesátých a zvláště v osmdesátých letech 19. století, tak i přísným formám vycházejícím z vrcholné italské renesance. /HH