Po demokratické revoluci v listopadu 1989 se typ vily rehabilitoval. Zrodila se též klientela, která si stavbu vily může dovolit a pokládá ji za vhodnou pro svůj životní styl. Přerušení tradice vilové architektury po roce 1948 však způsobilo, že se tato klientela dlouho zbavovala naivních a přehnaně romantických představ o podobě správné vily. A ani architekti dlouho nevěděli, jak by se měl u moderní vilové stavby definovat její dobrý typ. Obě strany, klienti i architekti, si musely znalosti o vilách rychle doplnit a ledacos se přitom dozvěděly ve vzájemném dialogu. Mezníkem v této etapě učení a tápání se v polovině devadesátých let 20. století stala stavba vily ve Vraném nad Vltavou. Pro zámožného finančníka-selfmademana ji navrhl tým zřejmě nejvýznamnějšího českého architekta posledních dvaceti let Josefa Pleskota (*1952). Právě ve Vraném se Pleskotovi podařilo dobře odhadnout, jaké měřítko by nová vila měla dostat, jak uspořádat její provoz, jak velké do ní vložit prostory a jaký tvar jí vtisknout, abychom si ji zapamatovali a ona by se mohla stát východiskem k dalšímu přemýšlení o vilové architektuře. Vila ve Vraném tak poprvé po roce 1989 poskytla cosi jako následováníhodný vzor. Na další vývoj české architektury zapůsobilo i její stylové ztvárnění, snaha architektů ukázat, jak krásné dovede být nejen ušlechtile stárnoucí dřevo, ale i drsný a surový beton. V tomto ohledu Pleskotova vila patří k důležitým zástupcům „materiálové“ linie soudobého minimalismu. /RŠ