Dominantní stavba Villy Elbhof, dodnes známá v českém překladu jako Labský dvůr, zakončuje strmou podmokelskou ulici Prokopa Holého na křižovatce s ulicí Teplickou. Regionální literatura často zasazovala vznik domu nesprávně do roku 1907. Objekt byl však postaven téměř o čtyřicet let dříve. Prošel náročným stavebním vývojem od standardní neorenesanční vily po šestipodlažní obchodní a obytný dům, který si však udržel pojmenování vila. Děčínský civilní inženýr Philipp Stuchlik vyprojektoval Villu Elbhof v roce 1865, vila je proto jedním z nejstarších domů v centru Podmokel, vzniklém zejména na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Budova, orientovaná podélnou okapovou stranou k ulici, má jednoduchý obdélný půdorys, ozvláštněný nárožním polygonálním rizalitem, původně vysokou věží. První přestavbu vily v roce 1907 realizoval pro sebe a svou ženu Matildu stavitel Johann Glaser, spoluvlastník významné stavební firmy Hans Herlt a Johann Glaser, která vyprojektovala a postavila značnou část secesních činžovních domů v Podmoklech. Neorenesanční třípatrový objekt dočasně přejmenovaný na Villu Glaser byl podle projektu navýšen o patro. Zároveň byla zobytněna půda a odstraněna jehlancová střecha nárožní víceboké věže. V interiéru nechal Johann Glaser vybudovat velkorysé bytové jednotky, na každém patře dvě. V interiérech se z té doby dodnes zachovalo mnoho kvalitních řemeslných detailů a prvků. Další přestavbou prošel Labský dvůr těsně před druhou světovou válkou v roce 1936. Projekt vytvořili bratři Emil a Josef Hiekeovi, architekti a stavitelé v Podmoklech. Zvětšili obytnou plochu vily o další patro a provedli nízkou půdní vestavbu, kterou osvětluje velmi současně působící podélný pultový vikýř. Mansardovou střechu nahradili valbovou. I přes snahu omezit neorenesanční tvarosloví a objekt co nejvíce zjednodušit, zachovali rytmus fasády. Nechali však odstranit štít nad třípodlažní arkádou na východní straně uličního průčelí. Pískovcové balustrády nahradila rozvíjená pásová kovová zábradlí. Také tradiční štukovou fasádu vyměnili za moderní, pískem probarvenou cementovou omítku. Rozvržení interiéru se během přestavby v roce 1936 vlastně nezměnilo. Jen ve čtvrtém podlaží vznikl vzdušný byt s tvarově úspornými dobovými prvky (zachovaly se např. dveře s kováním) a vstupem na střechu rizalitu, s jedinečnou vyhlídkou na město. /A. S.