Dům, který svou velikostí spíš než vilu připomíná skromné rodinné sídlo, představuje v prostředí Valašska, kde se i v architektuře silně odrážely vlastenecké tendence, styl umírněného dekorativismu spojeného s tradiční formou, jež lze do poloviny dvacátých let vysledovat na všech Stockar-Bernkopfových stavbách. Byl koncipován na vysoké kamenné podezdívce s centrálně řešenou dispozicí, které dominuje schodišťová hala odrážející ideje anglického hnutí Arts and Crafts. Z haly přístupný obytný pokoj se otevírá do půlkruhového rizalitu v průčelí, ukončeného balkonem v úrovni podkroví. Tradiční pojetí stavby umocňuje řada detailů. Vedle klasické sedlové střechy s mohutným středovým vikýřem to jsou puristicky členěná okna nebo rondokubisticky formovaná ostění dokládající současně architektův cit pro detail a střídmý dekor. Důležitou součástí domu byla zahrada s důmyslně řešeným zavlažovacím systémem napojeným na vodní nádrž. Odrážela zálibu stavebníka – lesního inženýra – v sadařských a zahradnických pracích. V přední části zahrady, navazující na suterénní prostory, se nacházel dřevěný altán určený pro chvíle odpočinku. Rodina Tomanových vlastnila objekt až do roku 1977, kdy jej prodala současnému majiteli. Dům Boženy Tomanové nebyl jedinou Stockar-Bernkopfovou stavbou ve Valašském Meziříčí. Na sklonku dvacátých let je podle jeho návrhu vystavěna budova okresního úřadu, jedna z posledních realizací, na které uplatnil jemné rondokubistické sekvence. Další jeho tvorba byla již ovlivněna novými trendy v architektuře. Stavby mají ploché střechy a jejich hladké, elementárně koncipované fasády prořezávají jednoduchá pravoúhlá a kruhová okna, jako je tomu například u ostravských realizací – ředitelství Hutní a báňské společnosti z roku 1928 nebo Okresního sociálního ústavu z roku 1934. Přestože fasády odráží moderní architektonický styl, souměrným symetrickým uspořádáním půdorysu sleduje Stockar-Bernkopf stále klasicistní pravidla. Výraznější uplatňování principů meziválečné funkcionalistické architektury dokládají až jeho práce z druhé poloviny třicátých let, jako například realizace domovního bloku s kinem Oko z roku 1939 v Praze-Holešovicích (společně s Josefem Šulcem).  /NG