Trojpodlažní rodinný dům stojí na umělé terase, vybudované v severním svahu obráceném k městu. Dispozici a tvar určuje na východní straně mohutné válcové těleso, jež se směrem nahoru kónicky mírně rozšiřuje a do něhož je na západní straně vetknuta hranolová hmota, jejíž půlválcové ukončení tvoří zmenšený pendant kuželového průčelí. Posuvnými segmentovými vraty se vjíždí do garáže v suterénu, obsahujícím ještě kotelnu a tělocvičnu. Prostor dominantní části přes dvě podlaží vyplňuje v přízemí rozlehlý obývací pokoj s přilehlým kuchyňským koutem, přičemž v navazující části se nachází další pokoj s příslušenstvím a garsonka. Rampou je přístupná pracovna na galerii v patře a navazující pokoj a ložnice. Patro osvětluje panoramatické okno z pevných ohýbaných ditermálních skel v nerezových ocelových rámech, u otvíravých částí v dřevěných rámech, které probíhá po celém obvodu stavby. Architekt Zdeněk Fránek (nar. 1961) se od počátku své tvůrčí praxe otevřeně hlásí k baroknímu principu pojetí prostoru a hmoty. Na rozdíl od většiny současných brněnských architektů prohlašuje, že období první republiky „nikdy nevyhledával ani se jím neinspiroval“. Rezervovaně se staví i k označení organická architektura, kterou chápe spíše psychologicky a jako duchovní rozměr. Pozitivním paradoxem však je, že postupně dospěl k noblesní a promyšlené syntéze forem organické moderny třicátých let a barokního stylu. Čisté těleso kužele, které se otevírá slunci, vynáší současně spirálovou rampu. Světlo, prostor a vertikální komunikace zde splývají v ideální jednotu, v dynamickou centrálu. Organické formy se částečně promítají i do vlastního polyfunkčního pětipodlažního domu, který architekt realizoval v sousedství vily. /J. S.