1. srpna 1899 se Mathilde von Hardtmuth, od roku 1896 vůdčí osobnost firmy L.&C.Hardmuth, provdala na štýrském zámku Grünau za Oliviera hraběte Lamezan-Salins, hejtmana dělostřeleckého regimentu číslo 24 konajícího službu v haličském Lvově. Patrně již před svatbou se začal připravovat projekt vily, dokončené v roce 1900 v sousedství továrního areálu. Tvůrce projektu zůstává doposud neznámý. Vila prozrazuje, že její autor věděl o aktuálním dění v soudobé středoevropské architektuře, která ve sféře rodinného bydlení obracela pozornost k anglickému hnutí Arts and Crafts. V souvislosti s tím nelze opomenout architekturu Lamezanova lvovského působiště, zvláště tvorbu architekta Juliana Zachariewicze, který v 90. letech 19. století v návrzích soukromých domů navazoval právě na Angličany a sotva přitom mohl ujít pozornosti lvovské společenské smetánky. Celkovým architektonickým výrazem se vila plně hlásila k ostrovní architektuře. Průčelí utvářelo bosované zdivo, které střídaly plochy pokryté okrovými glazovanými zlivskými šamotkami. Členitost a malebnost dodávaly celému objektu hrázděné štíty a bohatě tvarované komíny z neomítnutého cihelného zdiva. Vzor anglického domu se v architektuře vily odrazil také obligátními prvky mohutného krbového komína vystupujícího z líce stavby a arkýře v severním průčelí. Obdobně se uplatnil vliv Angličanů také uvnitř. Do severozápadní části dispozice umístil autor nejtypičtější interiérový prvek anglické vilové architektury, patrovou halu s krbem a otevřeným schodištěm. Exteriér vily se dochoval v téměř původní podobě. Zahrada však skončila podobně nešťastně jako její interiér. Při rozšiřování továrny zanikly cesta lemovaná vázami a bustami německých básníků, jakož i rosárium, skleník a tenisový kurt.