Dům Josefa Němce (narozen 1928) je dalším příkladem vlastního domu architekta, dokladem jednoty stavebníkovy osobnosti a jeho obydlí. Rodák z Moravského Slovácka studoval na Škole umění ve Zlíně, kde byl poté u firmy Baťa sedm let zaměstnán jako konstruktér a návrhář. Fakultu architektury a pozemního stavitelství v Brně absolvoval v době, kdy byla její výuka plně v režii představitelů meziválečné avantgardy a dosáhla úrovně, jež nebyla dosud překonána. Z pedagogických osobností měl na něho největší vliv Bohuslav Fuchs, s nímž po studiích blízce spolupracoval a v roce 1954 zakládal brněnské pracoviště Státního ústavu pro rekonstrukce památkových měst a objektů (SÚRPMO), jehož ředitelem byl pak nepřetržitě až do začátku devadesátých let. Jak architekt přiznává, bylo jeho záměrem „chovat se věcně, distinguovaně a spíše nenápadně“. Funkce domu vložil do horizontálního statického hranolu hmoty, na uliční a bočních stranách více méně uzavřeného, který ale výrazně plasticky dynamizoval a otevřel na zahradním průčelí a sklonem pultové střechy. Na výrazu stavby se podílí také masivní komínové těleso, režné cihlové zdivo, kamenná podnož opěrných zdí a modřínové dřevo obkladů, účinně kontrastující s plochami skla a břizolitové omítky. Z technologického hlediska zaslouží zmínku subtilní ocelová okna a prosklené neotvíravé stěny, u nichž bylo už tehdy použito dvojitých skel. Pozoruhodný je i rozsah vestavěného nábytku a rampové osvětlení interiérů. Celkové pojetí domu nezapře bauhausovské lekce, jimiž prošel stavebník na zlínské Škole umění, i poučení, jež získal od funkcionalistických pedagogů během studia na brněnské fakultě architektury. /J. S.