Dům byl původně, v letech 1867 až 1876, sídlem úpických továrníků. Poté zde fungoval první telegrafní úřad. V roce 1922 architekt profesor Heinrich Fanta z Brna navrhl pro továrníka F. M. Oberländera přestavbu objektu, jejíž podoba se dochovala dodnes. Samostatně stojící objekt o dvou podlažích s polopatrem má devítiosou fasádu do ulice, s osově symetrickým vstupem do objektu s kovanými dveřmi a bohatě členěným portálem s postranními pilastry a hlavicemi. Okna v přízemí jsou dvoukřídlá s poutcem, opatřená nadokenní římsou. Na nárožích objektu najdeme pásovou bosáž. V patře jsou stejná okna jako v přízemí, tentokrát s podokenní římsou. V přízemí i patře jsou výškově sjednoceny rámováním. Polopatro je od patra odděleno pásovou římsou, v polopatře jsou v osách navíc kruhová okénka s plochým lemováním v omítce. Kordónová římsa je s dvojitým zubořezem. Dům má z boku balkon nesený sloupy s kovaným zábradlím. Fasáda je provedena v tvrdé omítce. Střecha je valbová o velmi nízkém sklonu. Veškeré interiérové vybavení se dochovalo, krásné jsou prostory schodiště včetně obkladů stěn chodeb a pracoven, stejně jako koupelna včetně zařizovacích předmětů. Takto lze ještě obdivovat veškeré autentické truhlářské prvky, z nichž některé jsou zachovány z původní klasicistní podoby domu. Vila je významným dokladem výstavby a průmyslového rozmachu města Úpice v první třetině 20. století. Představuje klasický příklad velkorysé přestavby původně klasicistního domu, přičemž přáním stavebníka nebyla touha po současných „výstřelcích“ moderní architektury, ale představa solidní, okázalé a přitom veskrze tradicionalistické architektury. S výjimečným zachováním prakticky veškerých interiérových prvků se spojuje kvalita a trvanlivost tehdejšího řemesla, postaveného na solidních základech tehdejší představy o obytném luxusu vyšších společenských vrstev. Stavebníkův syn Filip byl vášnivým lovcem a cestovatelem – zemřel roku 1911 v Súdánu při lovu buvola. Ve třicátých letech 20. století vilu několikrát navštívila Adina Mandlová, která byla milenkou Maxe Oberländera. Ve svých pamětech vzpomíná na její luxusní vybavení, umělecké sbírky a nábytek. Dodnes o tom svědčí koupelna s mramorovými obklady a původním sanitárním vybavením.  /VP