Josef Kulhánek, sochař a restaurátor, žák speciálky profesora Celdy Kloučka na pražské UMPRUM a později profesor Hořické sochařskokamenické školy, postavil při svých štukatérských dílnách v Blahoslavově ulici v Hořicích vilu, která ztělesňovala jeho kreativní přístup k vlastnímu bydlení a lásku k přírodě, jejichž vyjádření plně naplňoval moderní styl secese. Dům se zahradou a ovocným sadem byl postaven z finančních prostředků pocházejících z věna jeho ženy Anny, rozené Masopustové, podle Kulhánkových návrhů vzniklých již koncem 19. století. Celý objekt, včetně autorem realizovaných stylových interiérů, komponované zahrady se vzácnými dřevinami, plastikami a jemně dobově dekorovaným altánem z litého betonu, dílen i ateliéru pro moderní fasády, byl dokončen v roce 1904. V roce 1950 se do domu k trvalému pobytu nastěhovala – pod pohrůžkou násilné konfiskace – dcera Kulhánkových Marie, od roku 1932 provdaná za sochaře Josefa Wagnera. Podle dobových předpisů však byla zároveň nucena v domě zřídit novou samostatnou bytovou jednotku pro nájemníky. Vestavba bytu s sebou přinesla nutnost dalších rekonstrukcí – výměny oken a dveří, úpravy komínů, střech a fasády. Harmonizující energie obou manželů, zvyklých těžké práci sochařů, překonává vzniklé obtíže a mění je v radost nad obnovou domu v podobě akumulačních elektrických kamen, vystavění prototypu kachlových kamen podle vlastního návrhu pro vytápění více prostorů, jež byly původně zamýšleny pro historické místnosti Černé věže Pražského hradu, osazení elektrické keramické pece, vyzdění letního ateliéru pro práci v kameni, úprava cest, vyčištění zaplevelené, zarostlé zahrady a ovocného sadu. Prostor u dílen opět ožil sochařskou a kamenickou prací. Vznikaly tu například reliéfy pro hlavní dveře Zlaté brány svatovítské katedrály či soutěžní návrh plastiky Mládí pro československý pavilon světové výstavy v Bruselu. Do již částečně opravovaného domu zajížděli za Josefem a Marií Wagnerovými jejich věrní přátelé – Jaroslav Seifert, Jan Bauch, F. M. Černý, Josef Sudek, František Muzika, Adolf Benš a další vynikající osobnosti. V devadesátých letech 20. století Marie Kulhánková-Wagnerová docílila přešetření veškerých diskriminačních rozhodnutí týkajících se jejího domu a vila je definitivně zařazena jako rodinný dům s ateliéry a dílnami.  /LN