Minimalizace zastavěné plochy, nízké pořizovací a provozní náklady, alternativní konstrukční systém, nejsou právě typické přívlastky vilové architektury. Je to však cesta, jak uspokojit přetrvávající lidskou touhu obývat vlastní dům. I když v polistopadové éře není rodinné bydlení vnímáno jako něco nezdravě exkluzivního, opakuje se takřka situace 60. let, kterou jsme nastínili příběhem o Šumperáku. Klientela pasivně přejímá opakované vzory, kterých je k výběru sice o něco víc, ale které lze postavit na roveň svépomocné stavební produkce předchozích desetiletí. Poptávce se přizpůsobuje nabídka, nabídce nemá kdo vzdorovat. Proti proudu tohoto smutného bludného kruhu, jehož výsledkem jsou zamořené okraje městských a venkovských sídel, se vydal náchodský architektonický tým. Systematicky a doposud takřka monopolně se snaží šířit mezi širšími vrstvami české populace typizované rodinné domy, které by investorům naznačily cestu k modernímu bydlení bez poklesků vkusu a sentimentů nejasného původu. Jako si kupuje šaty, může stavebník vybírat ze škály padnoucích střihů a velikostí. Nemusí se zastavit u M, jako stavebníci hněvotínského domu, ale pořídí si dům XL, který už kýžené parametry vily může splňovat. Typ M 120 staví na tradiční formě domu jednoduchého obdélného objemu se sedlovou střechou. Zrcadlí prosté venkovské tvary stodol, které ještě leckde lemují okraje zdejších vesnic. Podélná orientace stavby rovněž nepřímo odkazuje k tradiční hanácké zástavbě. Citace nemusí být úplné, brzy by nudily. A tak laciné materiály - dřevěné obklady či eternitová krytina - souzní se starými pragmatickými stavebními principy. Nic z toho současně nebrání uspořádat interiéry podle požadavků fungující rodiny, s komfortem omezeným snad prostorově, nikoliv však co se kvality bydlení týče. (MM)