Kozlovskou roubenou chalupu koupili v roce 1891 jako letní byt manželé Rudolf a Josefa Vejrychovi z Prahy. Do Kozlova poté zajížděli se svými třemi dětmi: syny Karlem a Rudolfem a dcerou Elou, jejímž nápadníkem a pozdějším manželem se stal Max Švabinský. Malebnost chaloupky s ovocným sadem a okolní příroda údolí Dolíku s protékajícím potokem, jejíž – jak později vzpomínala Ela Švabinská – „krajinně nebeská symetrie jakoby uzavírala Kozlov před ostatním světem“ mu poskytla inspiraci k četným kresbám. Po návratu z Paříže v roce 1899 Švabinský vyjevil Vejrychům úmysl se s jejich dcerou oženit; svatba se uskutečnila 2. června 1900 v Litomyšli. Elin bratr, klavírní virtuóz Karel, nechal k roubence v témže roce přistavět nové stavení, které vyplnil v růžové a bílé barvě pojednaný nábytek, navržený druhým bratrem, malířem Rudolfem Vejrychem ml. Při pobytech v Kozlově Švabinský soustředěně pracoval v podstřešním ateliéru zvaném „kufr“. Častým námětem jeho prací se vedle krajinných impresí a žánrových výjevů (odklízení sněhu aj.), v nichž zvěčňoval Kozlovské, stala umělcova choť Ela a ostatní členové Vejrychovské rodiny. Naposledy Švabinský navštívil Kozlov v roce 1919, kdy tam – již po rozchodu s Elou – přijel na pohřeb svého tchána, starého pana Vejrycha. Komponenty lidového stavitelství vyznačující Švabinského chatu, tj. roubený či prostě omítaný podélný trup, okraje sedlových šindelových střech přesahující nad nástupní verandy s dřevěným zábradlím, podpůrné trámoví či dřevěné okenice, představovaly pro mnohé představitele oficiální české architektury posledních let 19. století jakýsi rezervoár neporušených národních tradic, které se ve svých stavbách snažili oživovat. /PP