Duo režných vilek v Nádražní ulici, jejichž projektantem byl pražský architekt František Vahala (1881-1942), střídmým architektonickým jazykem i vyváženou hmotovou kompozicí výstižně demonstruje stavební kulturu první poloviny 20. století. Sousedící, shodně koncipované jednopatrové domky s valbovými střechami vynikají neomítaným barevně živým cihelným pláštěm. Drobným prohřeškem proti ideální estetice cihelného purismu je před líc domu předtažená dvoustupňová korunní římsa, která je omítnuta. V souhlasu se soudobou domácí holandizující architekturou zde ale rumělkové zdivo kontrastuje s bílými nátěry oken a dveří. Lapidární výraz staveb zakládají jasně artikulované objemy. Z centrálních kubusů vilek vybíhá v ose uličního průčelí zaoblený rizalit, v jehož formě se navenek propisuje vnitřní schodišťová partie, rozpoznatelná i díky motivu podlouhlého vertikálního okna; po levé straně se z nároží otevírají domovní vstupy. Jako záměrná protiváha čelního rizalitu pak na zadních, do zahrad obrácených stranách domů působí nižší hranolové rizality. Identická tvářnost obou staveb se projevuje i ve stejném řešení jejich vnitřních dispozic, kde navíc patro opakuje rozvrh přízemí v následující skladbě prostor: dvě menší ložnice, pokoj, kuchyň, místnost pro služku, spíž a hygienické příslušenství. V obou domech, na jejichž stavbu dohlížel pardubický stavitel V. L. Hořenovský, tak byly čtyři podobné bytové jednotky. Kotěrův žák Vahala se od vzniku samostatného státu téměř výhradně specializoval na řešení úlohy bydlení nižší střední třídy, Zřejmě proto si ho k projektování vilek pro úředníky svého cihlářského závodu továrník František Slavík (1876–1968) přizval. /PP