Architekt, malíř a pedagog Josef Skřivánek (1877–1958), nekráčel po vzniku samostatného státu v říjnu 1918 adorovanou cestou národního dekorativismu s měkce modelovanými plebejskými formami a optimismem sršící barevností, ale v duchu historisty Antonína Wiehla a jeho stoupenců z konce 19. století se upnul k představě oživení stavební kultury české renesance. Charakteristickými rysy Skřivánkových staveb finančních úřadů a státních institucí se staly bosované sokly, sgrafitované fasády pokryté duchaplnými slogany a atiky. Souběžně svérázný pražský i vídeňský projektant uplatnil svůj retro styl na dvou privátních zakázkách, postavených v letech 1923–1924: výpravné vile právníka Eduarda Šrota v Olomouci a rodinném domě majitele žulových lomů Jiřího Matuly v Hlinsku ve východních Čechách. Oba domy spojuje řada shodných vnějších rysů: především obdélný hranolový korpus překrytý valbovou střechou s podstatně vyloženým okrajem, střecha zježená vikýři, kobercový sgrafitový plášť se stylizovanými psaníčky, proděravělý pravidelným rastrem oken v hladkých šambránách či otevřená patrová lodžie na jednom z kratších boků domu. Paralely lze najít i v dispozičním řešení, především v prvku netradičně do nároží posazeného válcového schodiště, jehož konvexně vyklenuté zdi společně s břitem domovní hrany vytvářejí malebný srdčitý půdorysný obrazec lipového listu. U architekta-asocianisty, nakládajícího se symboly s tak kreativní obratností, jak to uměl Skřivánek, je podobná panslovanská figura jen sotva nezáměrná. Matulova vila patří k dosud málo známým dílům geniálního tvůrce, jenž by mezi projektanty, jimž italský historik architektury Manfredo Tafuri přiřkl označení „regresivní utopisté“, obsadil více než jen čestné místo. /PP