Jedna z nejvýznamnějších památek moderní architektury v regionu měla pohnuté okolnosti vzniku. V roce 1935 továrník Gustav Helmhacker na svém rozsáhlém pozemku, v obci Hradiště u Plzně (připojeno k Plzni v r. 1942) nad řekou Úhlavou, postavil zděnou chatu. Později se rozhodl rozšířit ji na rodinnou vilu. Helmhacker požádal o povolení ke stavbě, které však nedostal, neboť pro území nebyl zatím schválen regulační plán. Stavitel Václav Harmáček však přesto stavbu v říjnu 1938 zahájil, navíc podle zcela jiného projektu, než byl předložen se žádostí. V prosinci 1938 obecní stavební komise zjistila, že Helmhacker staví na území bez regulačního plánu a bez povolení, starosta obce mu zakázal pokračovat ve stavbě. Helmhacker ve stavbě pokračoval do srpna 1939, kdy předložil plány provedené stavby a požádal o její kolaudaci. Bylo mu sděleno, že povolení k obývání bude možné vydat až po schválení regulačního plánu. Návrh domu, který byl nakonec proveden, zpracoval příbuzný stavebníka – architekt Karel Honzík. Při hledání řešení Honzík vycházel z tradiční lidové architektury. Před stavbou domu v Hradišti již realizoval obdobně koncipovaný dům čp. 186 v Hlásné Třebáni. O domě v Hradišti napsal: „(…) příjezd k domu a vchod musel být umístěn nahoře, při tom velké okno obytného pokoje mělo být obráceno k nejlepší vyhlídce. Za tím účelem je celá stěna obytného pokoje zasklena a vytvořena jako gilotinové okno. Prudký svah terénu nad skalou vedl k rozdělení bytu do dvou etáží, a to obráceně, než je obvyklé. Obytný pokoj s příjezdem a kuchyní je nahoře, kdežto ložnicový trakt je dole, v úrovni suterénu. Dům je vybaven ústředním topením teplou vodou s ústř. ohřívačem vody. Návrh je z roku 1938, stavba provedena v letech 1938–1939.“ Od Karla Honzíka pochází také vnitřní zřízení domu, navržené však původně pro předchozí bydliště Helmhackerových. V roce 1941 stavebník doplnil vjezdovou bránu a domek zahradníka, řešené v podobném stylu jako domek. Povolení k trvalému provozu všech staveb bylo vydáno až v roce 1968. Po druhé světové válce zůstal objekt v rukou původních vlastníků díky souhře různých okolností. Vila byla poměrně malá, takže do domu nebyl nastěhován další nájemce. Úvaha o umístění mateřské školy byla zavržena kvůli strmému svahu. Další snahu o zabrání objektu odvrátila tragická okolnost úmrtí po úrazu továrníka Helmhackera. Vila je doposud ve vlastnictví potomků původní rodiny a je zachována ve velice dobrém stavu včetně interiérů. Dům byl v roce 2002 prohlášen za kulturní památku a je evidován v Ústředním seznamu kulturních památek pod r. č. 51296/4-5297. /JaS, PeD