Záběhlice jsou klidná, nevýrazná čtvrť převážně rodinných domků bez větších architektonických ambicí. Jednu z posledních parcel, které ještě na počátku sedmdesátých let byly volné a určené pro rodinné bydlení, si pro svůj dům s ateliérem vybral výtvarník Jan Měšťan. O projekt požádal architekta Petra Keila. Dané místo kromě přibližné výškové regulace a potřeby dodržet komorní měřítko neposkytovalo žádné další inspirační – nebo naopak omezující – body. To vedlo architekta k rozhodnutí navrhnout stavbu střídmou, takovou, která by po delší přestávce navázala na tradici meziválečných, převážně funkcionalistických vil. Dům sám je dostatečně sevřený, jednoduchý dvoupodlažní kvádr se stěnami z režného cihelného zdiva s výraznými pásy betonových překladů; do vnějšího prostoru se obrací jen minimálním počtem nevelkých oken, vodorovně protáhlých, umisťovaných až pod stropem. Nechce rušit a nechce být rušen. O to otevřenější je stěna obrácená do zahrady, co nejvíce prosklená jak v přízemí, tak v patře, kde vyniká jakoby skleníková pasáž nad lodžií, krytá posuvnými okny. K domu bezprostředně kolmo přiléhá přízemní křídlo ateliéru, které dává celé kompozici domu atriový charakter a dovoluje vytvořit pohledově téměř uzavřenou zahradu. Ateliér je směrem do zahrady plně prosklený, z protilehlé strany je osvětlen pásem světlíků proložených mezi stropními trámy. Na střeše ateliéru byla vytvořena další, zcela soukromá zahrada, do níž je přístup z ložnic. Zahrada v přízemí byla navržena jako další obytný prostor s bazénem, terasou a zelenou plochou. Od nežádoucích pohledů z chodníku byla oddělena soustavou proti sobě mírně posunutých plotových zdí a zídek, které dotvářejí celkovou kompozici stavby. Střídmost exteriéru je přenesena i dovnitř domu. Prostory přízemí jsou velké, vzájemně se prostupující, s mnoha zajímavými průhledy, oddělované spíš pouze jemnou změnou výškové úrovně podlahy, s možnostmi náznakového uzavření, a především s orientací k zahradě. Ateliér je dostatečně rozlehlý, se zajímavým efektem dvojího osvětlení, s výraznou plastičností železobetonového trámového stropu. Zde byl důraz položen na vytvoření optimálních podmínek pro výtvarnou práci, ale i tady se udržuje bezprostřední kontakt s obytnou zahradou.