Ta stavba v Košířích je vlastně jakási vila-nevila. Vznikla jako sochařský ateliér manželů Janouškových: Vladimíra (1922 až 1986), který od portrétů přes lineární konstrukce dospěl nejprve ke kyvadlu a posléze k variabilním plastikám, s výraznou autobiografičností námětů, a Věry (1922), která své původní klasické sochy velmi brzy nahradila neformálnějšími objekty a především materiálovými experimenty. Dohromady – dvě ojedinělé umělecké osobnosti. Vladimír spolupracoval často s architekty – včetně Josefa Hrubého, jehož Dům módy na Václavském náměstí se stal nositelem jedné z jeho nejvýznamnějších monumentálních architektonických plastik. V polovině šedesátých let si česká architektura, jež byla na oslňujícím vzestupu, sice příliš vážně zahrávala se zprůmyslněním stavebnictví, ale ještě dokázala skvěle využívat nové materiály, ba dokonce sama nové hledala, vývoj a výrobu některých inspirovala. Vezla se na vlně velkého opojení úspěchy ze světové výstavy EXPO 58 v Bruselu, které doznaly mezi lidmi takové obliby, že se styl „brusel“ stal nejen stylem oficiální, ale i lidové architektury. Vil v tomto stylu, pod nimiž by byli podepsáni dobří architekti, se ovšem nějak nedostává. (O to víc je v tomto duchu postaveno domků svépomocně nejen vybudovaných, ale i navržených – byl to zvláštní fenomén.) Sochařský ateliér v košířském zeleném prostředí je ovšem příznačným představitelem „bruselské“ architektury nejvyspělejšího typu. Pevné stěny jsou v menšině ve prospěch stěn plně prosklených, nesených v lehké kovové konstrukci. Vstup je uprostřed, do obytného prostoru, který je ale plně otevřen do zadní zahrady. Na obě strany se odvíjejí dva velké ateliérové prostory, zpět vedou vysunuté schody na galerii, klidovou pracovnu pro zamyšlení a skicování; i tady je důležitý výhled do zelené stráně, ale také výhled dolů do ateliérové haly. Nábytku bylo od počátku málo, jen lehce působící klasicistní souprava stolu a sedadel, bambusové houpací křeslo a pak už jen plochy pracovní a plochy skladovací či výstavní, regály volné i vestavěné, otočné sochařské stojany. Zářivková svítidla vysoko pod stropem a bodové zdroje na galerii. Prostory se prostupují v jemném půdorysném zalomení, nechávají dovnitř proudit co nejvíce světla, rozptýleného, ale i slunečního, sochy, stojící v prostoru jsou světlem modelovány, za světlem samy vycházejí na zahradu, hranice exteriéru a interiéru se tu stírá. Není to vila pro pohodlné bydlení. Je to „vila“ pro pohodlnou práci.