Sedmdesátá léta 20. století nebyla pro vily ještě dobou příznivou. Objevovaly se jen výjimečně – a obvykle spojeny s významnými osobnostmi. Architektů i stavebníků. Jedna velká a krásná a přitom velmi dobrá architektura tohoto typu začala vznikat v roce 1973. Byl to rok slávy českého tenisu, především díky Janu Kodešovi, který již několik let za sebou patřil do první desítky nejlepších světových hráčů. V tomto roce podruhé postoupil do finále US Open a také vyhrál Wimbledon, čímž završil (nikoli však ukončil) vynikající tenisovou kariéru, během níž byl po dvanáct let číslem jedna mezi českými tenisty... A ve stejném roce začal vznikat projekt jeho nového domu, podle tehdejších zvyklostí zvaného dům rodinný, ačkoli charakterem šlo o skutečnou vilu. Vila vyrostla v klidné vilové čtvrti Prahy 6, kousek od Šáreckého údolí, na místě utvářeném důstojnými měšťanskými domky a vilami z dřívějších dob a doplňovaném poněkud krabičkovými stavbami, na místě přecházejícím do rozlehlého přírodního zeleného masivu. Od počátku byla jasně určena nejen jako místo k bydlení, ale také jako místo k tréninku a k aktivnímu odpočinku. Možná tu byl i nevyslovený záměr postavit vilu, která bude také reprezentovat úspěchy svého stavebníka. V žádném případě ovšem vila nechtěla okolí provokovat. Jen potřebovala dát najevo, že je skutečnou vilou, která se nechce maskovat za něco jiného. Je dostatečně velká, bytelně robustní, nehlásí se však k dobově oblíbenému brutalismu. Své velké hmoty změkčuje jemně zaoblenými nárožími a jejich plochy oživuje plastickým keramickým obkladem s nestejnými odstíny hnědé barvy. Keramika obaluje plné stěny bez výjimky, předstupuje i na plot kolem chodníku – dům dává najevo, že soukromí svých obyvatel nekompromisně a spolehlivě chrání. Do zahrady a k travnatému kurtu za domem obrací plně prosklené stěny s relativně subtilními rámy a bez zbytečných příčlí. Vzniká tak dojem stavby, která jen střídá vodorovné pruhy skla a pruhy keramiky; ta navíc přibližně ve středu každé fasády vystupuje v patře dopředu na masivním arkýři bez oken. Na přelomu tisíciletí, kdy se tenista věnoval sportu už jinak, než jako aktivní hráč, byla vila poněkud přestavěna, získala více velkorysých společenských prostor.