Antonín Černý (1896 až 1976) patřil ke generaci architektů, kteří do praxe vstoupili v době již jasně vedoucí nové architektury. Jeho projekt nového obchodního centra pro Bratislavu z konce dvacátých let představil nečekaně vyspělé funkcionalistické cítění s důrazem na novou poetiku střídmé architektury. Jenomže ze soutěže nic nevzešlo, bylo složité nalézt uplatnění, a tak se architekt ve třicátých letech dal do služeb již zavedeného a hodně navrhujícího a stavícího ateliéru Bohumíra Kozáka. Jeho hlavní úlohou se stal velký objekt paláce Broadway na pražských Příkopech. V takové pozici nebyl jediný, ne každý měl štěstí, aby se prosadil sám – a na druhou stranu, mnohé kanceláře měly tolik práce, že architekty–zaměstnance nutně potřebovaly. Až těsně po druhé světové válce si mohl Černý postavit vlastní dům, přitom v cenném místě, jižní strana Matějské ulice je poslední, která ještě nabízí výhledy na Prahu. Vila dobře vstoupila do původní urbanistické koncepce Baby. Svým vnějším výrazem však již jasně ukazuje, že je pozdější, že už v sobě stačila zpracovat širší architektonickou zkušenost. Od ostatních se vyznačuje několika výraznými prvky, mezi nimiž zřejmě nejnápadnější je široké vysazení střechy. Okraj střechy je v nárožích měkce zalomen, podhled je obložen dřevem, střecha tak působí, jakoby dům bezpečně shora přikrývala, chránila i s bezprostředním okolím. A možná díky tomu se pak stavba na okolí dívá neobvykle velkým, kulatým oknem. To už není jen kajutové okno z lodní inspirace prvních funkcionalistických dob, to je velkorysé otevření, jasný kompoziční střed, ke kterému se celé výtvarné řešení domu vztahuje. Okno je přesně uprostřed, dává pevný bod, kolem kterého se pak stěna může rozvíjet zcela volně – a ona to také dělá. V přízemí vysunuje dopředu závětří, na něž na jednu stranu navazuje pod jednotící markýzou vjezd do garáže a na stranu druhou vstup do domu, v němž dveře nejsou obráceny přímo proti ulici, ale otočeny jsou stranou, do vlastního předprostoru. Okna v přízemí jsou pečlivě komponována, nevelká, spíše vodorovně podlouhlá, stěna je plochou pro grafické řešení, v němž má význam i zamřížování některých otvorů. Velká okna se otevírají do zahrady, do soukromého prostoru; tam se orientuje ono požadované propojení vnějšího a vnitřního. Do ulice se opatrně objevují až na nároží v prvním patře, nad měkce zaobleným balkonem se zábradlím kombinujícím plnou a tyčovou část. Druhé nároží je uzavřenější, s trojicí oken s vlastní symetrií. Byla to na dlouhou dobu jedna z posledních osobitých vil, která na Babě vznikla.