Karel Prager (1923 až 2001) patřil mezi nejvýraznější české architekty druhé poloviny 20. století. Silná osobnost, která od sklonku padesátých let formovala moderní tvář české architektury. Činila tak velkoryse, suverénně, přitom s dokonalým citem pro architekturu jako inženýrské umění, s neustálým hledáním nových materiálů, nových konstrukcí – a nejenom s jejich hledáním, ale také s jejich prosazováním. Pragerovy stavby nenechávají kolemjdoucí nikdy lhostejnými. Klasikou je Ústav makromolekulární chemie v Praze, s první skutečně lehkou závěsovou stěnou u nás. A ty další? Někdo je upřímně nenávidí a někdo je jimi okouzlen, ať jde o budovu někdejšího Federálního shromáždění nebo o Novou scénu Národního divadla. Architektovo bydliště sice zůstalo stranou veřejného zájmu, ale od počátku to byla vila výjimečná. Nejen místem, které díky orientaci svahu nabízelo exkluzivní výhled na Prahu a přitom zaručovalo potřebnou míru soukromí. Z ulice stavba vyhlížela nenápadně – sevřená kostka s keramickým obkladem, přísná a přesná, na obou bocích s přísně vyřezanými hladkými plochami oken bez vnitřního členění. Vlastně to nejsou okna, ale skleněná stěna – maximální otevření do zahrady, nad město. Stavba vynikala strohou elegancí dokonalých proporcí, naprosté bezozdobnosti a přitom jakési až poetické racionálnosti. Byla to vila pro dvě generace: dva velké byty v každém podlaží. Jedno podlaží navazující přímo na úroveň terénu, druhé spojené vnějšími schody. Zahradní parter fungoval jako společný obývací prostor. Byla to vila s citem pro pohodlí, architektovo útočiště, zázemí, architektův svět. Ve chvíli, kdy se v domě utvořila další rodina, bylo nutno stavbu upravit. Tento úkol vyřešil druhý architekt – Jan Louda – po svém. Patří k zakladatelům skupiny Lo-tech (až mnohem později se z toho názvu stala obchodní značka). Má rád ocel, rád pracuje s kovovými materiály a hledá jejich specifické architektonické možnosti, třeba i v neobvyklém užití. Na původní Pragerovu stavbu nechal položit rozpůlený kovový válec (původem konstrukci senážní věže). Na přísnou a přesnou kostku usadil kovovou klenbu, dům na domě, možná první pražský penthouse, nezávislý na tom, co je pod ním, obklopený svou vlastní terasou na střeše hostitele. Vila na vile, další dvě obytná podlaží. Vznikla zajímavá kompozice, která ukázala generační rozdíl a zároveň tvůrčí souhru. V roce 2007 vila změnila majitele.