Na přelomu 19. a 20. století si už stavbu vily mohli dovolit i příslušníci středních vrstev: úředníci, lékaři, umělci, učitelé. Z takových vrstev pocházeli nejzapálenější vlastenci a pokrokáři. Právě tak se chtěl projevit učitel na obecné škole v Kutné Hoře Alois Horáček (1866-1937), když se v roce 1903 rozhodl postavit si vilu na Jánském náměstí. Projekt Horáčkova sídla od místního architekta Bohuslava Moravce (1860-1921) vycházel ve svých základních rysech z forem „české“ novorenesance. Vlasteneckou náplň tohoto stylu měla ještě umocnit sgrafitová výzdoba fasád s ústředním motivem národního světce sv. Václava. Jinou stránku Moravcova projektu představovalo bohaté použití nové secesní ornamentiky, kterou chtěl architekt okrášlit hlavně pásy pod římsami. Jako zapálený stoupenec pokroku totiž stavebník vily dospěl k přesvědčení, že každá doba se má vyjadřovat stylem sobě vlastním, a jelikož dnes žijeme v době moderní, má se i jeho vila postavit ve stylu moderny neboli secese, „aby to nebyla kopie slohů historických, ale aby se [v ní] zračil pokrok nové doby”. Alois Horáček patřil k váženým kutnohorským osobnostem. Spoluobčané ho ctili jako starostu místního Sokola i jako pilného historika, topografa a přírodovědce. Postavit vilu s moderními secesními ozdobami mu však městská rada nedovolila. Nový styl se podle jejího mínění pro Kutnou Horu nehodí. Vyplývá z toho, jak těžce se nové architektonické myšlenky někdy prosazovaly na českém venkově. Když se po několika týdnech ukázalo, že městská rada neustoupí, architekt Moravec zbavil svůj projekt mnoha secesních ozdob. Architektura vily tak vystavila na odiv své konzervativnější stylové znaky a ustoupila k novorenesančnímu historismu typickému pro sklonek 19. století. Stavba dnes patří Horáčkovým potomkům a ti ji za pomoci města vzorně zrestaurovali. /RŠ