Královské město Nymburk, s unikátním okrouhlým půdorysem a dvojitým vodním příkopem, vždy představovalo důležité strategické místo. Nejinak tomu bylo i v novodobé historii města, spjaté se vznikem rakouské Severozápadní dráhy, vedoucí z Vídně do Drážďan. Právě město Nymburk se od poslední třetiny 19. století rozvinulo v nejvýznamnější železniční uzel středního Polabí. Při Palackého třídě, spojnici severního předměstí s historickým centrem, se soustředila reprezentativní výstavba činžovních domů, veřejných budov a nových obytných čtvrtí. S poslední fází stavebního vývoje předměstí je spjat vznik Löwitovy vily čp. 1427. Rodinný dům s ordinací si dal postavit MUDr. František Löwit, železniční lékař a přednosta plicní ošetřovny v Nymburku. Projekt svěřil v roce 1930 architektu Janu Šebánkovi, „úřednímu autorizovanému civilnímu inženýrovi v Praze-Bubenči“. Přímými odkazy na tvorbu Le Corbusiera se Jan Šebánek, spolu s dalšími architekty patřícími kolem roku 1930 ke střední generaci, přiklonil k proudu avantgardní architektury. Charakteristický rys členité kubické hmoty Löwitovy vily tkví v kombinaci omítaných ploch a detailů opatřených nátěrem pařížské modři. Přísné pravoúhlé tvary zmírňuje zaoblený prvek nárožní terasy v přízemí, s pilířem kruhového půdorysu, a rozměrné kruhové okno v prostoru schodiště, v puristicky vyhlížejícím uličním průčelí. S exteriérem plně souzní funkčně rozvržený interiér s dochovaným zařízením vyrobeným podle Šebánkových návrhů. V přízemí měl František Löwit moderně vybavenou ordinaci. Běžnou lékařskou službu zde vykonával až do roku 1939. Nadále mu byla povolena pouze „židovská praxe“ s mnoha omezeními, která trvala do roku 1942. V červnu 1942 byl převezen kolínským transportem do Terezína, kde vedl nemocnici plicně nemocných až do roku 1944. Právě do Terezína se z jeho ordinace převezlo veškeré lékařské vybavení. Zemřel hned při příjezdu do Osvětimi dne 30. 9. 1944. Vila dodnes zůstala ve vlastnictví potomků původního stavebníka. /ŠK