Během let 1910-1914 jsme v Poděbradech svědky budování nového lázeňského areálu a spolu s ním i stavebního růstu přilehlých vilových čtvrtí. Obyvatelé města se museli „rychle vpraviti do nové úlohy hostitelů“, jak k vývoji lázní připomíná v dobovém tisku poděbradský lékař Jakub Vondrovic. V roce 1915 vyrostla v samém srdci lázeňského života, na rohu dnešního náměstí T. G. Masaryka a Sadové ulice, nájemní vila pro Františku Geisselreiterovou (1874-1953), jejíž rodina pocházela z Kouřimi. Podle inzerátu z počátku třicátých let nabízel tento „Penzion Kouřimka, dříve Charitas, nejstarší penzion v Lázních Poděbradech, čtrnáct pokojů vzdušných a vkusně zařízených“. S žádostí o návrh vily se paní Geisselreiterová obrátila na architekta Josefa Fantu (1856-1954). Znala jej díky svému švagrovi Vojtěchu Obereignerovi, pro kterého Fanta v Poděbradech o patnáct let dříve mistrně upravil k bydlení starou barokní stodolu. Přes časový odstup vzniku se obě stavby v mnohém podobají. Na domě pro paní Geisselreiterovou se znovu uplatňuje obnažené opukové zdivo kombinované s režnými cihlami a ze starší stavby si návrh vypůjčil také motiv stupňovitých štítů. V době výstavby vily Kouřimky zastával již téměř šedesátiletý Fanta funkci profesora středověké architektury na pražské technice. Připomeňme, že od svých začátků v ateliéru Josefa Zítka se propracoval k nebývale pestré praxi architekta, designéra a restaurátora. Zřejmě i díky výtvarnému naturelu se osobitě vyrovnal nejen s novorenesancí, ale později i se secesními formami, jak to dokládají jeho pražské projekty – nádraží Františka Josefa (1901-1909), dnešní Hlavní nádraží, a spolkový dům Hlahol (1905) na Masarykově nábřeží. V mladším projektu poděbradské nájemní vily Fanta opustil dekorativní impresionismus uvedených staveb a nesměle se přiklonil k věcnějšímu proudu architektonické moderny, ačkoliv pojetím interiéru ještě zůstává tato stavba v období historismu. /EN