Drobná práce, jakou je tato vilka, kterou si pro sebe nechal postavit Alois Fiala, může být dobrým příkladem, jak se secesní tvarosloví stávalo stále universálnějším výtvarným názorem v architektuře, který začali slušně ovládat i autoři pohybující se svou tvorbou spíše v regionu. Je otázkou zda ji považovat za vilku jako takovou, neboť jde vlastně o domek v uliční frontě. Architekt jej koncipoval jako přízemní s obytným patrem. Půdorys je díky situaci v uliční frontě asymetrický. Vstup je umístěn do strany a ze zahrady. Vilka nemá vstupní halu, ostatně ji při své velikosti ani nepotřebovala. Místo ní architekt navrhl jakousi chodbu (předsíň), která je základním komunikačním prvkem. Jinak je dispozice vcelku jednoduchá: v traktu do zahrady se nalézají dětský pokoj a kuchyň, v traktu do ulice ložnice, obývací pokoj a salon, které jsou propojeny spojovacími dveřmi. Pozornost si zaslouží zacházení s dekorativními motivy v exteriéru. Okna v ložnici a salonu jsou rozdělena sloupky, které jsou sochařsky dekorovány maskarony. Pod římsu umístil architekt geometrický obrazec, který obepíná celou fasádu orientovanou do ulice kromě rizalitu, kam je situován malý balkon, jehož štít je zdoben reliéfem s rostlinným motivem. Na celkovém zacházení s ornamentem je vidět, že autor spojuje dvě tradice secesní tvorby – florální a geometrickou–, z nichž druhá má blízko k Wiener Werkstätte. Stavebník Alois Fiala obýval vilku se svou paní Annou ještě v roce 1934, kdy je uváděn v litvínovském adresáři na stávající adrese. Jaká byla jeho profese nevíme, ale je uváděn jako „vrchní inženýr“ (Obereingenieur). Data stavitele vily Franze Totzauera nejsou známa. /T. P.