Zvlněné úpatí beskydských vrchů tvoří kulisu vily, která odmítá koketovat s banalitou stavebních počinů v její těsné blízkosti i v širším okolí valašského venkova. Dispozici domu určuje komunikační osa – nit, na niž projektant navléká jednotlivé funkční jednotky. Protíná kuchyni, centrální prostor vily sevřený dvěma polouzavřenými atrii. Bokem architekt přikládá společnou obytnou místnost. Na přání stavebníka ji oproti obecnému trendu dneška pojednal jako izolovaný pokoj. V zadním traktu domu se na středovou páteř napojují pokoje, ložnice a dvojí sociální zařízení. Pozornost, kterou architekt věnuje úložným prostorům, se obyvatelům vrací v působivě čistých interiérech pokojů. Severní fasáda chrání podružné provozní funkce domu (dvojgaráž, manipulační terasa a koupelna se saunou), kdežto jižní slunce obíhá obytné pokoje svírající útulné, zčásti kryté venkovní posezení. Funkčně stavěnou dispozici architekt komponuje s výtvarným cítěním pro něj typickým. Hraje si s pohledy jednotlivých fasád, které zdůrazňuje přesahy za hranu objemu stavby. Z půdorysných vztahů vyvozuje systém jejich odlišného materiálového pojednání. S rozvahou umisťuje okenní otvory a pro jeho práci charakteristické výřezy, které vnášejí do ukázněných ploch přiměřené napětí. Realizace výrazně vyčnívá ze smutného průměru stavební produkce regionu, stejně jako ostatní práce architekta Zdeňka Trefila (1967). Absolvent Fakulty architektury Vysokého učení technického v Brně a ETH v Zürichu si po praxi v ateliéru Jiřího Oplatka v Basileji založil vlastní ateliér ve Valašském Meziříčí. V jeho rodišti také najdeme obytný Dům na půl cesty č. 2, oceněný hned ve dvou prestižních soutěžích (Grand Prix Obce architektů a Nový domov za rok 2005) nebo letní terasu restaurace Snoza (2007).  /MM