Stanislav Hrazdíra se krátce po absolvování fakulty architektury (koncem sedmdesátých let) stal zaměstnancem zlínského Centroprojektu, kde pracoval pod vedením architekta Ivana Přikryla. V dobře vybavené podnikové knihovně studoval zahraniční příklady staveb, zohledňujících aktuální ekologická témata. Záhy vytvořil projekt rodinného domu, který realizoval během následujících deseti let. Jeho základním myšlenkovým východiskem není technologie, ale intuice, pokora a hlubinná psychologie sahající až k prenatálním formám lidského života v děloze, podobně jako k prehistorii bydlení v doupěti. Tím má být v interpretaci architekta hlavní obytný prostor domu, částečně zahloubený v zemi, zaklenutý cihlami a přehrnutý terénní vlnou, tedy jakoby vsunutý do pomyslné zemské chlopně, dutiny otevřené pouze jižním směrem. Součástí této skrýše je vstupní předprostor s lávkou přes reflexní vodní nádrž, zachycující spolu se zatravněnými střechami dešťovou vodu a spoluvytvářející mikroklima domu. Na organickém jádru domu – cihlami zaklenutém trojlodí – je nevelké lehké patro s ložnicí a pracovnou. Celé jižní průčelí tvoří geometrická sestava zimních zahrad a skleníků, součást rafinovaného a zároveň technicky prostého systému pasivního ohřevu vzduchu pro teplovzdušné vytápění. Vzduch je gravitačně i nuceně šířen dutinami a prostory domu a částečně využit k ohřevu akumulačních konstrukcí domu. Hrazdírův dům je z pohledu dneška, atakovaného technologiemi, vzácným tvůrčím postojem, který zůstal výlučným i poté, co se společnost stala svobodnou. Svépomocná insitní estetika domu je pak zřejmě zárukou toho, že bude dům českým dějepisem architektury neprávem chápán spíše jako okrajový zjev. Ale odhlédneme-li od detailů a představíme-li si dům jako myšlenkový model mezi jeho zdejšími současníky, zjistíme, že se jako jeden z mála dotkl nejaktuálnějších témat světové architektury, a to i svou architektonickou formou. A co je velmi podstatné: udělal to autentickým způsobem a včas.  /PV