Vládu nad dávným centrem českého státu tehdy získali reprezentanti českých podnikatelů a majetného českého měšťanstva a mohli v něm začít realizovat cíle, jež směřovaly k emancipačním snahám českého národa, provázejícím jeho novodobé formování. Vznikaly nejen budovy s kulturním posláním, inspirované výrazným vlasteneckým smýšlením a zároveň představující klenoty české architektury 19. století (Národní divadlo, Dům umělců, Národní muzeum), ale především množství staveb veřejného charakteru. A také domy rodinného bydlení.

^{Schubertova vila se zahradou}

První pražské vily, třeba Lannova v Bubenči, Gröbeho v Havlíčkových sadech na Vinohradech nebo Schubertova v Liboci, které demonstrují bohatství svých stavebníků, prvořadých podnikatelů, nesou výrazné ohlasy renesanční, klasicistní nebo antické architektury a spadají do období historických slohů. Ne každý odborník však považuje historismus za etapu uměleckého přínosu. Například významný architekt Otakar Novotný (1880–1959) se ve své knize Jan Kotěra a jeho doba (1958) vyslovil o historismu kriticky a poznamenal, že to vše je „vlastně nezbytný důsledek hlubokých hospodářských a sociálních proměn, jež ve třicátých letech XIX. století přivodil stroj“ /…/, což „znamenalo vzrůst kapitalismu, odvádění pozornosti od kulturních hodnot ke kořistnickým zájmům jednotlivců a malých skupin“. /…/ „Označíme-li celé toto pobiedermeierovské období, toto potácení od historického slohu k jinému, jako historismus, nalezli jsme jen krásné slovo pro všechna poblouznění.“ Novotný zároveň oceňuje skutečné hodnoty historismu, například Národní divadlo či některé práce Ullmannovy a Barvitiovy nebo Zítkovu kolonádu v Karlových Varech.

Chci tím připomenout, že architektonická díla, domy rodinného bydlení nevyjímaje, jsou vždycky produkty doby, v níž vznikaly a vznikají, a že představují pevnou součást daného společensko-politického období, dokonce o tomto období vypovídají. A jako se společnost proměňuje, vyvíjí se i architektura. Tak třeba zmíněné první pražské vily se velikostí stavby i pozemku podobaly spíše malým zámkům než domům pro rodinné bydlení. Charakterizovala je velká přijímací hala, obestavěná salony, pracovnami, knihovnami, ložnicemi. Tato pompézní dispozice prodělávala v následujících desetiletích významné změny.

^{Koulova vila}

Když si rodinné domy začali pořizovat – zhruba od začátku 20. století – příslušníci středních vrstev, museli se spokojit jak se značně menšími pozemky, tak i stavbami. Znamenalo to opustit někdejší dispozici a přistoupit k novému půdorysu. Šlo o to, že se dům musel posunout k jedné straně pozemku – aby na něm zbylo místo pro malou zahradu – nejčastěji směrem do ulice. Z toho vyplynula nutnost umístit dvě základní části domu tak, aby „provozní“ prostory mířily do ulice a k severu, zatímco „obytné“ do zahrady a k jihu. Historikové architektury hovoří o moderní „přeskupené“ dispozici.

A jsme u další známé pravdy, kterou však neškodí občas si zopakovat: vily jsou nejen „dětmi“ své doby, ale i svých tvůrců. A tak poznamenejme, že uplatňování jednoho či druhého typu dispozice příliš nesouviselo s uměleckým názorem architektů. Například u Jana Kouly (1855–1919), výrazného představitele pozdního historismu, bychom zřejmě předpokládali, že při projektování vlastní vily v roce 1895 navrhne tradiční půdorys, ale opak je pravdou. Jeho dům v pražské Bubenči charakterizuje právě už „přeskupená“, moderní dispozice. K pozdnímu historismu však odkazuje malebná, chce se říci emocionální podoba domu, vycházející z „estetiky dojmu“, jíž se pozdní historismus zaštiťoval a jejímž prostřednictvím měla stavba vyvolávat „dojem“, měl na pozorovatele zapůsobit „účinkem“, měla „mluvit“, a to vše kladlo důraz na zdobnost průčelí.

^{Vila Jana Náhlovského}

Na druhé straně modernista Dušan Jurkovič (1868–1947), slovenský architekt působící převážně v Brně, ještě v roce 1907 navrhuje nedaleko Koulova domu vilu Jana Náhlovského – a umisťuje do ní tradiční centrální halu, obestavěnou místnostmi různých funkcí. A přece konzervativního Koulu a modernisticky cítícího Jurkoviče cosi spojuje – záliba v lidovém stavitelství, folkloru a národopisu. A inspirace anglickým typem rodinného bydlení, jenž tehdy udával vilové architektuře tón, například realizací schodišťové haly. Koulovi i Jurkovičovi je rovněž blízký smysl pro romantiku, jak to obě vily dokazují.

A tak se opět přesvědčujeme, že architektura stejně jako jiné umělecké obory sice podléhá jistým obecným zákonitostem, zejména vazbě na dobu vzniku a z ní vyplývajícím zásadám a postulátům, ale že každá konkrétní stavba zároveň představuje individuální dílo, jemuž tvar i duši vtiskl její tvůrce. K čaromocím architektury patří i skutečnost, že je jakýmsi společným atlasem jak umělecko-technických výkonů, tak i dobového vkusu stavebníků, a touto provázaností mezi „stvořitelem“ a „člověkem“ zaujímá prvořadé postavení mezi svědky vypovídajícími o tom, jací jsme byli a jací jsme.

^{Lannova vila}

Gröbeho vila
Lannova vila
Koulova vlastní vila
Schubertova vila
Vila Jana Náhlovského

^{Titulní fotografie: Gröbeho vila}