A přece už v roce 1902 vznikla organizace, která si dala do vínku rovnoprávnost žen a která usilovala o jejich plnohodnotné zařazení do života. Organizace se jmenovala Ženský klub český a u jejího zrodu stály Charlotte Masaryková, choť profesora a budoucího prezidenta republiky T. G. Masaryka, Františka Plamínková, politička, novinářka a představitelka ženského hnutí, nebo Otýlie Sklenářová-Malá, vynikající herečka a operní pěvkyně, členka Národního divadla.

V roce založení Ženského klubu bylo Miladě Pavlíkové teprve sedm let. Narodila se v Táboře 22. srpna 1895 jako dcera tamějšího lékaře Josefa Pavlíka a rodina jí dala do života vzácná předznamenání stejně jako její sestře Libuši Paserové-Pavlíkové, operní pěvkyni v milánské La Scale. Otec MUDr. Pavlík byl prvním lékařem v jihočeském regionu, který si opatřil rentgenový přístroj, ale uplatňoval se i jako vlastenec se smyslem pro národní tradice – inicioval první výstavu o Janu Husovi, konanou v Táboře roku 1906, a založil Spolek pro postavení pomníku Jana Husa. Pomník vytvořil sochař a architekt František Bílek, rodák z nedalekého Chýnova, a skulptura stojí v parku na táborském Husově náměstí. Také matčina strana předala Miladě jedinečné geny – jedna teta byla první ženou, která promovala jako lékařka na Karlově univerzitě, druhá teta, češtinářka a historička, patřila mezi několik málo profesorek, které tehdy učily na středních školách. V případě obou žen šlo na prahu dvacátého století o jevy vskutku mimořádné.

^{Milada Pavlíková se svou mladší sestrou Libuší}

Milada Pavlíková snila již během studia na klasickém gymnáziu o architektuře jako o svém osudu, ale v cestě jí stály zmíněné předpisy, zkostnatělé jako sám císař pán. Otec dívky toužící po výšinách se však v Praze přimluvil u pokrokových českých profesorů – a Milada zahájila kariéru. Když vstoupila jako soukromá hospitantka do posluchárny fakulty architektury na pražské technice, krásná, v dlouhých přiléhavých šatech a širokém secesním klobouku, kolegové jí zatleskali. Přijali mezi sebe spanilý zjev, „naši Madonu“, jak jí říkali. Zkoušky, zatím skládané jen neoficiálně, došly uznání až po vzniku republiky.

Život se rozvíjel jako v románu: v polovině června roku 1921 se stala jako první žena v Československé republice inženýrkou architektkou a čtyři dny poté se provdala za profesora Vysoké školy zemědělského a lesního inženýrství při ČVUT ing. arch. Theodora Petříka, tehdy již uznávaného, o třináct let staršího architekta, rovněž rodáka z Tábora. Petřík a Pavlíková… jako by splynutím zdrobnělin dvou věčných jmen Petr a Pavel, odedávna patřících k sobě, zpečetili nadcházející stav, křehký a jemný, a přece pevný a trvalý. Šli spolu ruku v ruce, s architektonickými rukopisy sice rozdílnými, avšak tvořícími vzácnou symbiózu. Zatímco věcný manžel se orientoval zejména na projektování zemědělských staveb, krásná manželka vdechla svou imaginaci, jež jí snad dána byla do kolébky, do domu jako prostředku organicky působícího domova, naplněného pocitem sounáležitosti. Pojala dům jako výraz emocionálního vztahu jedince k jeho nejbližšímu okolí, a to osvojením si tohoto okolí, s důrazem na jeho humánnost a intimnost.

Nepřekvapí tedy, že se ing. arch. Milada Petříková soustředila především na sociální stavby pro ženy. Připomeňme domy Stavebního družstva pro zřízení útulného domova osamělým ženám v pražských Dejvicích (projekt 1922 a 1923–1924), dívčí studentské koleje Budeč v Praze-Vinohradech (1924) nebo Sociální ústav pro ochranu žen bez přístřeší s malými dětmi také na Vinohradech (spolu s Theodorem Petříkem, 1928).

Zvláštní pozornost si zaslouží spolkový dům a vybavení Ženského klubu českého v Praze-Novém Městě, Ve Smečkách 26, organizace, o níž jsme se již zmínili. Milada Petříková ztvárnila projekt tohoto domu (1929 a 1931–1933) zdarma a jednoznačně se tak přihlásila k rozvinuté občanské společnosti třicátých let, kterou Ženský klub spoluvytvářel. Velkoryse koncipovaný objekt – klubovny, sál (nyní se v něm konají představení Činoherního klubu), knihovna, restaurace, ubytování – se stal sídlem školy demokracie, poskytujícím zázemí ženským organizacím různého politického zaměření. V prvních letech okupace zde ženy organizovaly odbojovou činnost. Tehdejší předsedkyni Ženského klubu senátorku Františku Plamínkovou nacisté uvěznili a popravili. Do nacistického vězení se dostaly i další členky Klubu, mezi nimi i JUDr. Milada Horáková.

^{Manželé Petříkovi}

Také Domov Charlotty Masarykové v Praze-Vinohradech, Dykova 20, který byl azylovým domem spolku Československá ochrana ženských zájmů – Petříková ho projektovala roku 1928 spolu s manželem – vypovídá o architektčině zaujetí pro sociální otázky. Stavba je zároveň dokladem, že architektonické objekty vskutku představují věrohodné svědky své doby a že se jejich poslání v různých historických etapách proměňuje. V časech okupace nacisté zřídili v tomto domě tajné oddělení gestapa pro české uvězněné těhotné ženy. Pět žen z vypálených Lidic zde od poloviny června do prosince 1942 porodilo své děti, které jim byly odebrány, zapsány pod německým jménem, a rodičky odeslány do koncentračního tábora.

Ale takový osud nemohla humanitou zářící bytost jménem Milada Petříková své stavbě předvídat. Žila pro lidské sbratření a pro lásku, a snad proto, že tuhle pečeť vtiskla architektuře, dožila se devadesáti let. Její dílo trvá, jako trvají sny, jež se dočkaly naplnění.

Za fotografie velice děkujeme MUDr. Aleši Petříkovi, Ph.D.
Za spolupráci děkujeme Muzeu fotografie Šechtl a Voseček