Pozoruhodný obraz, jenž se před vámi otevře, a jedinečný optický dojem způsobuje fakt, že se pata rozhledny nachází v téže nadmořské výšce jako vrchol věže kostela Proměnění Páně na hoře Tábor, stojícího na táborském Žižkově náměstí.

Členové Klubu českých turistů (KČT) rozhodli o stavbě rozhledny v roce 1918, v časech vzniku samostatné republiky, a tak ji pojmenovali Svoboda. Někdy v té době maloval architekt Theodor Petřík, táborský rodák, pohlednici Tábora, a protože se mu do kompozice hodila věž, na pohled ji přimaloval. Předsedovi KČT se Petříkova kresba zalíbila natolik, že architekta požádal, aby vypracoval projekt rozhledny. Petřík navrhl dřevěnou stavbu ve tvaru husitské hlásky s šestibokou kamennou základnou a strmou střechou s trámovou konstrukcí, krytou šindelem. Rozhledna – její název se posléze ustálil na Hýlačka podle stejnojmenného, pět set dvacet pět metrů vysokého kopce ve Větrovech, na němž stojí – se dočkala realizace roku 1920 a v červnu téhož roku přivítala první návštěvníky. Stavba se setkala s takovým ohlasem, že si její kopii vybudovali i v Žamberku. Po listopadovém převratu roku 1989 se Hýlačka stala opět majetkem KČT, v následující době byla znovu zpřístupněna veřejnosti a roku 1995 ji ministerstvo kultury prohlásilo za kulturní památku. Nejen desetiletí běžela, ale i porosty obklopující rozhlednu mohutněly a začaly bránit ve výhledu z jejího ochozu. A tak došlo v roce 2004 k částečné úpravě vzrostlých stromů. Tentýž letopočet vzniku nese současná eternitová střecha.

Takže inspirace husitskou hláskou. Jak by ne! Vždyť se Theodor Petřík narodil roku 1882 na Soukenické baště v Táboře, zvané Převrátilka, v domě vestavěném do středověkého opevnění. Tato bašta prošla od roku 1860 různými přestavbami a měnila se z hospody s loubím na obytný dům. Rodina lékaře Františka Petříka, Theodorova otce, žila v objektu, který je nejen spjatý s bouráním a stavebními proměnami táborských hradeb, probíhajícími po celé devatenácté století, ale má kořeny i v opevnění, jež sloužilo husitům jako obranný val proti nepřátelům. Jako se dětství vepisuje do osudu dospělého jedince, tak ho i prostředí, v němž v raném věku vyrůstal, navždycky poznamenává. Není divu, že Theodor Petřík zůstal Táboru a jeho dějinné tradici věrný i v dobách, kdy už proslul jako významný architekt.

^{Dům na Soukenické baště, v němž rodina architekta Petříka bydlela}

Absolvoval Reálné gymnázium v Táboře, vystudoval obor architektury a pozemního stavitelství na pražské technice a roku 1923 se stal řádným profesorem na oboru zemědělského stavitelství Českého vysokého učení technického. V letech 1927–1928 byl děkanem Vysoké školy zemědělské v Praze. Upozornil na sebe již v sedmadvaceti letech, roku 1909, když se jeho návrh na přestavbu a přístavbu Staroměstské radnice v Praze dostal mezi nejvýše oceněné a Petřík se tak ocitl v jedné řadě s Josefem Gočárem, Pavlem Janákem nebo Bohumilem Hübschmannem. Pozoruhodný byl rovněž Petříkův návrh Národního divadla v Brně. Ale pojďme do Tábora. První známá Petříkova realizace, kruhová přístavba táborské občanské záložny z roku 1910, se uskutečnila na citlivém, exponovaném místě, na východní straně Žižkova náměstí na starém městě, a také touto stavbou, v níž nyní sídlí pošta, se Petřík přihlásil do společenství moderních architektů. Rovněž přestavba staré spořitelny na nároží Žižkova náměstí a Svatošovy ulice, nyní hlavní budovy městského úřadu, nese rukopis přesvědčivého tvůrce.

^{Přestavba staré spořitelny, nyní sídla městského úřadu na Žižkově náměstí}

Hlavním profesním zájmem Theodora Petříka se však staly zemědělské stavby, případně objekty na zpracování potravinářských produktů. Mezi táborské projekty v tomto oboru, pocházející z desátých let dvacátého století, patří například sušárna brambor, továrna na konzervy a poživatiny nebo akciová jihočeská továrna na uzené zboží. Architekt slavil úspěch i projektem vily manželů Novotných (1913) v táborské vilové čtvrti nebo adaptací domu profesora Kroupy v táborské Pražské ulici čp. 224 z roku 1922. Pevné sepětí Theodora Petříka s Táborem dokládá i fakt, že se tento architekt trvale a aktivně zajímal o veškerou tamější stavební problematiku a po dlouhá léta tam působil jako konzervátor památek. Petříkova spolupráce s významným architektem Janem Chomutovským, narozeným roku 1897 rovněž v Táboře a žákem Jana Kotěry na Akademii výtvarných umění v Praze, se nejvýrazněji projevila společným projektem Jihočeské výstavy, uspořádané v Táboře roku 1929, jejíž význam a ohlas přesáhl hranice regionu.

A korunka Petříkova života? Byla jí nepochybně manželka Milada Petříková-Pavlíková, narozená rovněž v Táboře a rovněž architektka, a byla to žena nejen krásná, ale i zcela výjimečná, ozdobená tvůrčí imaginací, odvahou a zaujetím pro ženské hnutí, a proto si v příštích Architoulkách zaslouží samostatné řádky.

^{Kruhová přístavba občanské záložny, nynější pošty na Žižkově náměstí}