Kotěra, jak známo, zásadově setrvával na programu modernismu, a to mu přinášelo nemalé obtíže. Často musel čelit konzervativním architektům a představitelům stavebních lobby, kteří rozhodovali o architektonických soutěžích a veřejných zakázkách a nejednou odmítavě poukazovali na Kotěrovo modernistické pojetí jen proto, aby výraznému tvůrci nemuseli uvolňovat své jakoby zasloužilé a trvalé pozice. Nepřekvapí tedy, že Kotěra měl více odpůrců než příznivců. Kruh věrných však byl pevný a spolehlivý. Tvořili ho jak sochaři Stanislav Sucharda a Jan Štursa a malíř Jan Preisler, tak Kotěrovi žáci. Stojí za zaznamenání, že například Josef Gočár, Otakar Novotný či Pavel Janák byli zhruba jen o deset let mladší než jejich profesor, a přece vždycky respektovali jeho autoritu a až do konce Kotěrova, žel, nedlouhého života mu prokazovali úctu.

^{Pavel Janák}

Kdoví, jak tehdy vnímali proměny v architektuře jejich strůjci – zda se jim vývoj zdál rychlý a bouřlivý nebo pozvolný a jaksi přirozený, očekávaný a tedy nepřekvapivý, ale jisté je, že dva kulaté letopočty, vzdálené pouhých deset let – 1900 a 1910 – znamenaly roky přelomové. Onoho prvního data uveřejnil osmadvacetiletý Jan Kotěra ve Volných směrech stať O novém umění – a teoreticky odstartoval a svým jménem zaštítil etapu modernismu. O deset let později Pavel Janák, téhož věku (!), publikoval v časopise Styl stať Od moderní architektury k architektuře – a otevřel brány kubismu. Takovému jevu říkám, s dovolením, výchova a vliv par excellence anebo – čím jiným by měl učitel či představený, jenž vytyčil novou, významnou cestu, vybavit svého žáka či kandidáta než schopností, že následovník zanedlouho vyznačí jinou, opět novou a zase významnou cestu? Nepochybujme, že Pavel Janák měl hlavu i duši otevřenou, když v letech 1907 až 1909 praktikoval v ateliéru Jana Kotěry. Dneska se už dá zřejmě těžko určit, čemu všemu se mnohostranně nadaný mladý muž od mistra naučil, možná mnohému, ale smyslu pro formu a přemýšlení o architektuře zcela určitě.

^{Josef Gočár}

Janák ve zmíněném článku požaduje „více architektury než moderní architektury“, a tím vyjadřuje názor, že období modernismu, respektive geometrická moderna, skončilo a že se nastupující generace chce od svých předchůdců odlišit i oddělit. Oproti modernistické architektuře, podle Janáka málo umělecké a více sociální, účelové, autor staví abstrakci, plastickou formu a rovněž „plastické uskutečňování architektonických představ“. V následujícím roce, tedy 1911, Janák svůj názor precizoval, a to ve stati Hranol a pyramida, otištěné v Uměleckém měsíčníku. Za hlavní znak nové architektury považoval vyjádření zápasu ducha s hmotou – přítomnost „třetí síly“, jejímž nositelem se stane lidský duch, zmáhající přírodní síly, tedy zmáhající hmotu. Podle Janáka má lidský duch hmotu přemoci, má nad ní zvítězit. Z tohoto východiska autor odvozuje pojmy „šikmost“, „ubírání prostoru“ a „dramatické pocity“ a za charakteristické architektonické útvary považuje jehlan a pyramidu, která je „vrcholným tvarem duchovně abstrahované hmoty“.

Teoretické zázemí a rovněž poučení z malířského kubismu, zejména francouzského, přivedlo nejvýznamnější architekty nastupující generace – Josefa Chocholu (1880–1956), Josefa Gočára (1880–1945), Pavla Janáka (1882–1956) a Vlastislava Hofmana (1884–1964) – k vytváření děl v novém slohu, kubismu. Zdůrazněme, že kubismus v architektuře a užitém umění se zrodil v Praze a že to je cesta specificky česká.

^{Dům U Černé Matky Boží}

A na příznačně české cestě zůstaňme, na Královské cestě v Praze, po níž se po staletí čeští králové ubírali na Hrad ke své korunovaci. Cesta počíná u Prašné brány a pokračuje Celetnou ulicí – a právě tady, na nároží Celetné a Ovocného trhu, se v červnu roku 1848 střetli revoltující Pražané s rakouskými vojáky generála Windischgrätze, a to byl signál k ozbrojeným svatodušním bouřím, významné etapě českého národa v úsilí o národní emancipaci – a právě tady, na místě památném, na uvolněné parcele na zmíněném nároží vztyčil Josef Gočár v letech 1911 až 1912 dům a dal mu podobu v charakteristicky českém slohu, kubismu.

Není bez zajímavosti, že se v roce 1911 zdvihla proti chystanému stržení starobylé stavby, která tady stála, vlna protestů, a to jak ochránců památek v čele s Klubem Za starou Prahu, tak představitelů uměleckých kruhů. Odpůrci demolice argumentovali především tím, že každý nový dům, který tu vznikne, naruší stávající ráz a harmonii daného místa. Protesty nenašly ohlas, ke stržení došlo – a Josef Gočár dokázal, že kubistická stavba má schopnost adekvátně vrůst do historického prostředí.

^{Interiér kubistické kavárny}

Dům U Černé Matky Boží, jak se Gočárův objekt jmenuje podle dávného domovního znamení, sošky černé madony s Jezulátkem umístěné v prvním patře, a který patří k nejvýraznějším projevům architektonického kubismu, je pětipatrový, opatřený mansardami a masivním kubistickým portálem. Sloužil obchodním, restauračním, kancelářským a bytovým účelům. Interiér domu byl vybavený rovněž kubistickým nábytkem a výtvarnými doplňky. Během podstatné rekonstrukce domu v roce 1993 vznikla i část prosklené střechy, s níž Josef Gočár sice počítal, ale k jejíž realizaci nedošlo. Nyní v budově působí kubistická kavárna a muzeum českého kubismu.

^{Gočárova bysta v kubistické kavárně}