Stal se tento architekt jakousi vlajkovou lodí Foibosu, přesněji řečeno jedné z nejvýznamnějších linií celkového působení zmíněné organizace, totiž ediční činnosti v oblasti vilové architektury a úsilí podílet se na formování kvalitního bydlení vůbec – a stal se právem. Neboť Kotěra přispěl ke kultivaci rodinného domu jako typologického druhu architektury vskutku maximální mírou, a to z architektonického, výtvarného i prostorového hlediska.

Poznamenejme, že z Kotěrovy dílny pocházejí Máchův dům v Bechyni, vila sochaře Stanislava Suchardy v Praze-Bubenči, architektův vlastní dům na pražských Vinohradech, dům nakladatele Jana Laichtera rovněž na Vinohradech, vila Tomáše Bati ve Zlíně. Nedokončenou Kotěrovou prací, již přervala smrt, zůstala vila nakladatele Laichtera v Dobrušce. Snad se můžu svěřit, že z vilových skvostů Jana Kotěry je mému srdci nejbližší Trmalka, jak důvěrně říkáme Trmalově vile ve Strašnicích, jistě proto, že v ní Foibos našel útočiště a že jsem tam prožil nejednu šťastnou chvíli.

^{Trmalova vila v Praze 10}

Měl bych se zmínit i o jiných druzích Kotěrova díla, například o Okresním domě v Hradci Králové a muzeu tamtéž, o Národním domě v Prostějově či Mozarteu v pražské Jungmannově ulici, ale chci během několika zastavení v architektově životě připomenout cosi poněkud jiného – téma, jež by se dalo označit jako tvůrce a osobnost, tvůrce a charakter, tvůrce a morálka. A tak se o slovo hlásí mladý muž jménem Jan Kotěra, v roce 1897 dostudoval u věhlasného modernisty profesora Otto Wagnera na Akademii výtvarných umění ve Vídni a nyní sebevědomě žádá, aby byl po odchodu profesora Friedricha Ohmanna z pražské Uměleckoprůmyslové školy jmenován jeho nástupcem. Dokonce si jmenování projednal s vídeňským ministerstvem. Stal se tedy v sedmadvaceti letech profesorem dekorativní architektury, což mu nejen padesátiletí profesoři architektury na české technice, například Josef Schulz, ale především pražská odborná veřejnost včetně příslušných vlivných institucí nikdy neodpustí. Třebaže byl v Praze uvítán podceňováním, ba i posměchem, věděl, že je vybavený mimořádným talentem, z vídeňského školení širokým světovým rozhledem, odbornými znalostmi a uměleckým cítěním a díky domácí výchově národním uvědoměním, rovněž hrdostí, čestností a noblesním chováním. A tak vykročil na tvůrčí dráhu.

^{Jan Kotěra}

Druhé zastavení v Kotěrově životě nese fatální letopočet 1900, kdy sice nedošlo ke zkáze světa, jak mnozí hvězdopravci tehdy předvídali, zato se ve Volných směrech, prvním českém výtvarném časopise, jejž vydával Spolek výtvarných umělců Mánes, objevila stať Jana Kotěry nazvaná O novém umění. Byl to čin zásadního rázu, umělecký program architektonické moderny. Jinak řečeno: Kotěra se polemicky vymezuje vůči předchozí generaci historistů. Proti jejich „estetice dojmu“ staví požadavek pravdivosti, proti respektu k tradici a kombinování historických motivů požadavek tvořivosti a proti prvotnímu zájmu o ozdobené průčelí zásadu začínat u účelu stavby, u prostoru a jeho konstruktivního vyjádření. Kotěra tedy chápe architekturu jako tvoření a konstrukci prostoru a teprve pak lze přistoupit ke zdobení, jehož úkolem ovšem není zdobení zdůraznit, nýbrž onen vytvořený a zkonstruovaný prostor podpořit. Není pochyb o tom, že se Jan Kotěra stal vůdcem české architektonické moderny.

Ale mám toho na srdci ještě víc, co se týká vztahu Kotěra-architekt a Kotěra-člověk. Třeba to, že se mu kvůli jeho tvůrčím principům a pevným morálním zásadám stavěly do cesty osobnosti zvučných jmen a hlavně vlivné instituce, že se nebál nevyhovět prvořadému českému politikovi, rakouské šlechtě, dokonce ani vysoce postavenému členu císařské rodiny. Architoulky však mají svůj rozsah, a tak –­ smím-li se těšit na setkání s vámi – o tom všem až příště.

^{Vila Vendelína Máchy v Bechyni}

Domy pro železniční zaměstnance
Kotěrova vlastní vila
Rýdlova vila
Suchardova vila
Trmalova vila
Vila Bianca
Vila Tomáše Bati
Vila Vendelína Máchy