Janák měl pravdu, že se kubismus, architektonický směr, který se zrodil v Praze, ovlivněn zejména francouzským malířským kubismem, v nadcházející době výrazně prosadí, ale naplatilo tak doslova, že to znamená konec moderny. Vždyť další významné modernistické stavby teprve vzniknou – Mozarteum Jana Kotěry nebo Sequensova vila Otakara Novotného, obě v letech 1912–1913. Zatímco v čele moderny stál Kotěra, kubistická díla budou realizovat příslušníci nastupující generace, z Kotěrových žáků především Josef Gočár a Pavel Janák, a tohle souběžné působení dvou slohových etap je výmluvným příkladem tvůrčího vlivu učitele na jeho následovníky. Rádi to připomínáme právě nyní, v probíhajícím Roce Jana Kotěry, který vyhlásila agentura Foibos.

^{Kubistická vila v Libušině ulici, J. Chochol}

A tak vstupme na území pod Vyšehradem, nad nímž se nejen vznášejí báje o legendárních počátcích kmene Čechů, ale kde se rovněž nachází urbanistický celek nazývaný „vilový trojúhelník“, který reprezentuje tři charakteristické směry české architektury desátých let století dvacátého. Ve Vnislavově ulici vztyčil Otakar Novotný dům pro učitele Františka Sequense a jeho ženu Zdenu, realizovaný v duchu cihelné režné moderny, na Rašínově nábřeží stojí vila Na Libušince, klasicizující secese s kubistickými detaily architekta Emila Králíčka, a radikální kubismus Josefa Chochola dospěl k naplnění vilou v Libušině ulici. Toto „živé muzeum“ architektury je jako vystřižené z čítanky – tři stavby se nacházejí v sousedství a všechny vznikly v letech 1912 až 1913.

Nejen svůj Štencův dům v Salvátorské ulici, ale i Sequensovu vilu pojal Otakar Novotný jako prostou stavbu, jejíž vnější podoba odpovídá uspořádání a funkci vnitřních prostorů, právě tak, jak modernistickou architekturu chápal Jan Kotěra.

^{Emil Králíček a Matěj Blecha}

Architekt Emil Králíček (1877–1930) se nezapsal do dějinné paměti tak zapamatovatelně jako jeho slavnější kolegové, a přece se dotkl tváře Prahy, a nikoli zanedbatelně. Byl absolventem pražské stavební průmyslovky, takže se mu nedostalo vysokoškolského vzdělání, a školil se v Darmstadtu u známého českého architekta Josefa Marii Olbricha, jehož tvorbu Jan Kotěra uznával. Králíček se v Praze představil jako autor secesních a kubistických staveb. Tvůrčí osud spojil s firmou stavitele a podnikatele Matěje Blechy (1961–1919), který se zasloužil o kvalitu svých budov především tím, že se uměl obklopit schopnými projektanty – a Králíček mezi nimi patřil k nejvýraznějším. Ale podnikatel Blecha zřejmě zaujímal dominantní postavení a jeho vliv způsobil, že u některých realizací, a rozhodně významných (například hotel Zlatá husa na Václavském náměstí, 1909 až 1912, nebo dům Diamant ve Spálené ulici, 1912 až 1913), je sice firma Blecha uváděna s jistotou, ale jméno Emila Králíčka pouze s otazníkem. Podobných nedoložitelných Králíčkových autorství existuje celá řada. Avšak jedno je nezpochybnitelné, navíc unikátní a hodnotné – zmíněná secesní vila Na Libušince na Rašínově nábřeží. Jádro rodinného domu, volně stojícího na zkoseném nároží, tvoří jednopatrový objekt, který má půdorys nepravidelného pětiúhelníku, a k jádru se podél Libušiny ulice připojuje přízemní křídlo. Dům má napolo zapuštěný suterén a kryje ho mansardová střecha. Jižní průčelí, směřující do křižovatky Libušiny ulice s nábřežím, má reprezentativní charakter a vrcholí trojúhelníkovým štítem s reliéfem rohů hojnosti a nápisem Na Libušince.

^{Josef Chochol}

Jen pár kroků Libušinou ulicí nás zavede od secesní vily k vile kubistické, na níž si všimneme dynamického průčelí se soustavou šikmých ploch, které se za procházejícím pozorovatelem jakoby otáčí… ale připusťme, že jsme se náhle ocitli o řadu desítek let zpátky, a dovolme fantazii, aby před domem stála vysoká, vyzáblá postava s poněkud asketickým vzezřením, na hlavě slamák, v ruce švihácká hůlka – a je to Josef Chochol, narozený roku 1880, autor nejen vily v Libušině ulici, ale i kubistického rodinného trojdomu na Rašínově nábřeží a kubistického nájemního domu v Neklanově ulici. Architekt absolvoval Českou vysokou školu technickou u Josefa Schulze a Jana Kouly, rovněž školení u vídeňského profesora Otto Wagnera a šokuje nejen radikální tvorbou, ale i svou osobností. Pamětník zaznamená, že Chochol byl „až podivínsky přesný i v maličkostech“. Právě ona podivínskost byla pro něho příznačná. Rostislav Švácha ve svém pojednání Josef Chochol: Pokus o intimnější portrét (Umění, 1994) vypočítal, že tento průkopník architektonického kubismu změnil od roku 1909 do třicátých let asi patnáctkrát místo svého pražského bydliště, přičemž se pohrdavě vyjádřil o „bývalém starousedlíkovi, lpícím na hroudě a chalupě“. Rovněž jeho okázalé vystupování z nejrůznějších spolků, případně opětný návrat (S.V.U. Mánes, Skupina výtvarných umělců, Skupina architektů Spolku inženýrů a architektů, jíž navíc předsedal) vzbuzovaly pozornost. Halasná publicita provázela Chocholův rozchod se sociální demokracií na přelomu let 1930 a 1931. Také negativní smýšlení o učitelích z pražské techniky a distancování se od Otto Wagnera zapadá do rámce Chocholovy osobnosti. I Chocholův „intimnější portrét“ napovídá, že každé dílo včetně architektonického nese v sobě jak schopnosti tvůrce, tak jeho – byť i nepozorovatelně – charakterové rysy, a proto je umělecká tvorba nikoli zjevením božím, nýbrž svrchovaně lidským.

^{Vila Na Libušince, E. Králíček}

^{Titulní fotografie: Vila Na Libušince, detail}