Co bylo „před“, většinou se zapisovalo v očích nastupujících tvůrců už jenom do historie. Tedy pozdní historismus, moderna, kubismus. A představitelé těchto směrů, které jsme na našich toulkách často potkávali a jistě i budeme potkávat? Když se republika zrodila, například Janu Koulovi bylo třiašedesát a bude žít už pouhý rok, na Antonína Balšánka, o deset let mladšího, čekají jenom tři roky, Jan Kotěra se dožíval sedmačtyřiceti let a jeho žáci Josef Gočár a Otakar Novotný osmatřiceti…

Ale jsou tady mladí, nejmladší, narození kolem fatálního letopočtu 1900, svobodný duch, jenž zavál, a státní samostatnost jim dávají křídla, jsou dychtiví, plni nadějí, startují… Jak to tedy tehdy bylo?

V budově u Sedlerů na Karlově náměstí, rozkládající se mezi Resslovou ulicí a uličkou později nazvanou Odborů, jež se svažuje do Myslíkovy, se nacházela fakulta architektury při Vysokém učení technickém, kam docházeli mnozí, jejichž jména se zapsala do dějin architektury mezi dvěma světovými válkami.

^{Karel Honzík}

Jak uvádí Karel Honzík ve své knize Ze života avantgardy, nebyla to kolébka moderní tvorby – „mezi projekty, jež se tam zpracovávaly, byly třeba lázně soukromníkovy v toskánském slohu nebo mauzoleum bankéřovy rodiny ve slohu korintském“. Leč jistého podzimního dne roku 1918, bylo 28. října, studenti otevřeli okna rýsovny ústavu profesora Jana Kouly a do pochmurné místnosti vlétl z parku čerstvý vzduch. Rozložité lípy zdobící Karlovo náměstí, jako by se vznesly vzhůru a odkryly úsměvy maminek s kočárky, posedávajících na lavičkách. Rakousko-uherské orly a německé nápisy padaly se zdí úředních budov a na stožáry se tlačily české a slovanské prapory… a tehdy si mladí adepti architektury řekli – dost. Dost bylo oficiálního umění a zatuchlých schémat, dost bylo svěracích kazajek v podobě Titových bran a Hadriánových památníků. Svět se proměňuje, nová krása k nám přilétá jakoby z jiných končin, nad našimi hlavami krouží letadla závratných tvarů a na mírová moře vyplouvají lodě opletené vzdušnými drátěnými zábradlími – prostory se rozevírají a žádáme volnost nejen v životě, ale i v tvorbě.

^Mozarteum

Procházejí v oněch osvobozených měsících a létech studenti architektury na pražské technice městem a hledají nejen v architektuře, ale i ve výtvarném umění, v literatuře a filmu, bloudí, těkají a obhlížejí stavby svých profesorů, Wilsonovo nádraží Josefa Fanty, Vinohradské divadlo Aloise Čenského či Reprezentační dům Antonína Balšánka, krouží kolem naparáděných budov a zapřísahají se – nikdy! Tohle nikdy! Zajímavější – třebaže příliš střízlivé a rozumné – už pro ně byly stavby Jana Kotěry, třeba Mozarteum v Jungmannově ulici nebo Laichtrův dům na Vinohradech, rovněž Sequensova vila pod Vyšehradem architekta Otakara Novotného.

^{Sequensova vila}

A tak se hlásí o slovo proslulý Spolek posluchačů architektury, známý jak SPA a scházející se právě v ateliéru u Sedlerů. Byl to spolek mimořádně vlivný a se silným hlasem, jenž neúnavně, tvrdošíjně usiloval o reformu studia architektury. Proto v prosinci roku 1920 zaznělo na Pražském hradě: „Jak můžeme býti oddanými žáky školy, jež vychovala tolik lidí vytvářejících pověstně šedivou šablonu našich nových měst ku posměchu ciziny, která se chlubí – jako například Vídeň – díly Plečnikovými, Kotěrovými, Janákovými, Gočárovými a jiných našich architektů-tvůrců, našich vzorů, jejichž díly se učíme, marně toužíce uvítati je jako své učitele.“

A když Pavel Janák odmítl kandidaturu na místo profesora fakulty architektury – stal se profesorem na UMPRUM – Spolek posluchačů architektury prosadil Antonína Engla. Ale tentokrát studenti neměli šťastnou ruku. Naplnily se obavy některých z nich, aby „nový, vytoužený učitel neklesl v to mrtvé ovzduší školy /…/. Profesor Engel se stal nejzarputilejším odpůrcem každého pokusu o nový projev, o novou architekturu“ (Honzík).

Ale SPA působil tak, aby se jeho mladí členové mohli projevovat svými novátorskými záměry a výboji na veřejnosti. K mimořádně významným patří výstava posluchačských prací, kterou SPA uspořádal na jaře roku 1921 v prostorách zastavárny na nároží ulic Jeruzalémské a V Půjčovně a která znamenala mnohem víc než obvyklou školskou akci. Navštívila ji řada architektů i redaktorů, přišel se podívat také Jan Kotěra. Představovali se tady totiž noví autoři, jimž novou cestu nikdo nevyznačoval, ale kteří si ji hledali sami. A nejen malovat, ale i navrhovat začali dříve, než se vypořádali s předepsanými fakultními povinnostmi.

^{Josef Havlíček}

Z vystavujících se zmiňme třeba o Aloisu Wachsmannovi a Josefu Havlíčkovi, jejichž architektonické návrhy se přikláněly ke kubismu Vlastislava Hofmana a v malířských projevech vytvářeli linii, jež by se dala nazvat magickým realismem. Tento magický realismus, plný niterné naivity a vroucnosti, byl příznačný pro mladé autory, kteří na počátku 20. let usilovali o nový výtvarný výraz, a koneckonců nebyl cizí ani literátům, jež začaly oslňovat záblesky poetismu. Na výstavě zaujali i další posluchači fakulty architektury z pražské techniky, například Jaroslav Fragner, Karel Honzík, Evžen Linhart nebo Vít Obrtel.

^{Evžen Linhart}

A to je tedy samý začátek 20. let dvacátého století, bezprostředně spjatých s naplněním dávného českého snu, národní a státní samostatnosti, doba natolik závratná a převratná, že bude vytyčovat i naše další toulky.

^{Titulní obrázek: interiér vily Karla Jíšeho, prvního společného projektu Josefa Havlíčka a Karla Honzíka}