^{Interiér kubistické vily v pražské Libušině ulici, achitekt Josef Chochol.}

Ale vraťme se do doby před první válkou, kdy Chochol, jak už řečeno, aktivně působil pro uchování dějinného odkazu v architektuře. Byl tehdy funkcionářem Klubu Za starou Prahu a tato organizace, založená roku 1900, si záhy získala prestiž a v počátečních etapách své existence měla značný vliv a význam. Vznikla z potřeby čelit soustředěnému náporu stavebních podnikatelů na výhodné využití parcel v historickém centru Prahy, kterému však musely předcházet demolice památkové zástavby.

A tak se přenesme ještě o několik let zpět, do druhé poloviny 90. let 19. století, kdy asanace Josefova a části Starého Města narůstala, a připomeňme vášnivé protestní, petiční či autorské aktivity spojené se jménem spisovatele Viléma Mrštíka, dodnes považovaného za duchovního otce Klubu Za starou Prahu, ať už máme na mysli manifest Českému lidu nebo spis Bestia triumphans či rozhořčená shromáždění ctitelů památek v Karolinu a na Žofíně. Společně s Mrštíkem vysoko zvedala hlas i uznávaná malířka Zdenka Braunerová, a protože oba jedince pojila nejen noblesa ducha, vybroušená rovněž úctou k historii, ale i citová vazba, jejich souzvuk zněl mocně a přesvědčivě.

Ale začátkem 20. století přišla do Klubu Za starou Prahu generace mladých architektů, především Pavel Janák, Bohumil Hübschmann, Antonín Engel a také Josef Chochol. A historici umění Zdeněk Wirth, V. V. Štech či Antonín Matějček. V klubovní kanceláři, od roku 1908 sídlící v domě U Vejvodů ve staroměstské Jilské ulici, pracovaly dvě až tři placené síly, jako tajemníci se vystřídali malíři Jan Zrzavý a Bohumil Kubišta. Aktivita organizace se tehdy proměňovala především tím, že si mladí činovníci uvědomovali, že nestačí jen protestovat a odmítat, ale že rozhodující roli sehraje konkrétní práce, vlastní architektonické návrhy a tvorba.

^{Antonín Engel a Bohumil Hübschmann}

Hovoříme o tom dnes proto, že se v rámci Roku Jana Kotěry, který vyhlásila agentura Foibos, rovněž připravují různé vycházkové okruhy po architektonických dílech tohoto vůdčího představitele moderny a dílech jeho žáků i následovníků, a to s výkladem předních odborníků. A tak se vydejme na procházku Prahou už nyní a soustřeďme se nejen na jednotlivé stavby, ale i na urbanistickou tvář města. A vězme, že by mohla vypadat – a možná i na dlouhá léta – značně jinak, než jak ji už po generace uchováváme ve vědomí, pokud by se realizovaly veškeré návrhy, posvěcené pražským magistrátem, které byly od přelomu 19. a 20. století a v následujícím období více či méně aktuální a proti jejichž uskutečnění Klub Za starou Prahu vehementně vystupoval. Třeba na Palackého náměstí bychom neobdivovali průhled na starobylý areál Emauzy, protože by v něm bránila řada činžovních domů. Po Karlově mostě by jezdila tramvaj, a to s vrchním vedením elektřiny. Kampa by byla zastavěná úředními budovami, jak to prosazoval architekt Antonín Balšánek, a zřejmě by tímto malebným místem vedla i těžká tranzitní doprava, pokud by vznikla zamýšlená malostranská komunikace propojující nábřeží mezi Vítěznou třídou a Klárovem. A průlom na nároží Karmelitské ulice a Malostranského náměstí, uskutečněný jako koridor ve staré zástavbě pro tramvajovou trať, by vypadal mnohem nevzhledněji, než jak ho známe. A Nerudovou ulicí by drkotala ozubená dráha… a když už jsme se dostali do blízkosti Hradu, připomeňme, že jeho proměna na sídlo hlavy státu probíhala chaoticky, bezkoncepčně a že to byl Klub Za starou Prahu, který doporučoval, aby tyto práce zaštiťovala jediná tvůrčí osobnost, Josip Plečnik.

^{Dům na Václavském náměstí čp. 47, jeden z aktuálních případů, v nichž Klub za starou Prahu bojuje za zachování zdravé a architektonicky hodnotné stavby.}

Zdaleka ne všechno, o co Klub Za starou Prahu usiloval, se podařilo realizovat. Zdaleka ne všechno se zachránilo. Ale je nezvratné, že toto občanské sdružení, jímž prošla celá řada velkých osobností z oboru historie, dějin umění, architektury a výtvarných disciplín a které sídlí od roku 1927 v Juditině malostranské věži Karlova mostu, působí dodnes – a dodnes čelí necitlivým snahám bohatých stavebních investorů a podnikatelů s nemovitostmi. Od vzniku Klubu uplynulo přes sto deset let, ale potřeba uchovávat architektonické dědictví trvá a není projevem staromilců, nýbrž lidí, jež zdobí vzdělanost, kulturní cítění a úcta k odkazu předků. Naštěstí nesdílíme názor, že „vše, co překáží a nehodí se moderní době, musí bezpodmínečně zmizet, právě tak jako člověk, který dožil“. Jistě – člověk dožije, ale stavby, jež se v Praze za více než tisíc let zrodily a rodí, přetrvávají po celé věky a vypovídají o tom, jací jsme byli a jací jsme. Naslouchejme, přátelé, takovému hlasu.

Více o roku Jana Kotěry.
Více o procházkách a přednáškách na Fakultě Architektury ČVUT.

^{Titulní obrázek: architekt Josef Chochol}