Přišel na svět v domě na táborské Soukenické baště, vestavěném do středověkého opevnění. Tato budova prošla od roku 1860 různými přestavbami a měnila se z hospody s loubím na obytný dům. Objekt byl nejen spjatý s bouráním a stavebními proměnami táborských hradeb, probíhajícími po celé devatenácté století, ale má kořeny i v opevnění, jež sloužilo husitům jako obranný val proti nepřátelům. Bylo to dostatečně silné poznamenání, jež Theodora Petříka, absolventa architektury a pozemního stavitelství na pražské technice, profesora oboru zemědělského stavitelství Českého vysokého učení technického, děkana Vysoké školy zemědělské v Praze a specialistu zejména na zemědělské stavby, pevně svázalo s Táborem.

^{Dům na Soukenické baště}

Měl za sebou úctyhodnou práci, když došlo k jeho setkání s mužem, který vedl po deset let město Tábor k rozkvětu. Tehdy už vstoupil do historie nejen Petříkův návrh na přestavbu a přístavbu Staroměstské radnice v Praze (1909), který se dostal mezi nejvýše oceněné, nebo pozoruhodný návrh Národního divadla v Brně, ale architekt už i v Táboře zanechal výraznou stopu. Máme na mysli kruhovou přístavbu táborské občanské záložny (1910) na východní straně Žižkova náměstí na "starém městě", budovy, v níž nyní sídlí pošta, a rovněž přestavbu staré spořitelny na nároží Žižkova náměstí a Svatošovy ulice, současné hlavní budovy městského úřadu. Připomínáme i projekt vily manželů Novotných (1913) v táborské vilové čtvrti, projekt rozhledny Hýlačka na tehdejším táborském předměstí Větrovy (realizovaná 1920) nebo adaptaci domu profesora Kroupy v táborské Pražské ulici čp. 224 z roku 1922. Ale životní i tvůrčí příslušnost k Táboru Theodor Petřík prokazoval také v následujících letech, především tím, že se trvale a aktivně zajímal o veškerou tamější stavební problematiku a po dlouhá léta tam působil jako konzervátor památek.

^{Vila Jana a Antonie Novotných}

A tak nadchází čas, kdy se tento architekt již zvučného jména setká s jiným mužem, jemuž se Tábor stal osudem – s Václavem Soumarem. Narodil se roku 1887 v Táboře, vystudoval obchodní školu a ve 20. letech minulého století působil v táborské městské samosprávě, v níž jako pracovník tamější městské spořitelny uplatňoval především znalost financování. V lednu 1929 se Václav Soumar stal starostou Tábora. Není pochyb, že se Petřík a Soumar tehdy již znali. Kdyby z žádného jiného důvodu, tak proto, že se v té době připravovala Jihočeská výstava, uspořádaná v Táboře roku 1929 – a její projekt vypracoval právě Theodor Petřík ve spolupráci s významným architektem Janem Chomutovským, také táborským rodákem. A starosta Václav Soumar měl na budoucím úspěchu výstavy mimořádný zájem. Však také vrcholily úpravy městských komunikací, dláždění chodníků, kanalizační a vodovodní práce. Jistěže se starosta s projektanty Petříkem a Chomutovským scházel a hovořil s nimi o podobě výstavního areálu. Šlo totiž o hodně. Kromě jiného o to, že Jihočeská výstava byla spojená s výstavou československého válečnictví, jejímž protektorem byl ministr národní obrany František Udržal a členem čestného předsednictva náčelník generálního štábu československé armády generál Jan Syrový. Václav Soumar byl zdatným politikem, a tak navrhl a prosadil, aby byl ministr Udržal jmenován čestným občanem Tábora. Starostovy iniciativy v souvislosti s výstavou, jejíž ohlas značně přerostl rámec regionu, korespondovaly s úsilím táborské samosprávy, která se od roku 1922 všemožně snažila, aby do města, uznávané kolébky českých válečných dovedností, dostala vojenskou posádku, leč jednání stále nevedla k úspěchu. Teprve po výstavě, v lednu 1930, došlo k podepsání smlouvy o výstavbě táborských kasáren. A jejich projekt nevypracoval nikdo jiný než Theodor Petřík. A když se v září 1932 v nově postavených kasárnách usadil 305. dělostřelecký pluk, starosta s architektem si opět mohli podat ruku, neboť příští léta prokázala, že se předpoklady naplnily – přítomnost stálé vojenské posádky vedla k ekonomickému rozvoji města, k přísunu investic na další výstavby a k zajištění nových pracovních míst.

^{Milada a Theodor Petříkovi}

A tak Václav Soumar, v první polovině třicátých let zřejmě už přítel ministra zahraničí Edvarda Beneše, který s manželkou zajížděl do své vily v blízkém Sezimově Ústí a s táborským starostou, častým průvodcem při jejich návštěvách, si tykal, tak mohl Soumar řídit rozvoj Tábora – a architekt Theodor Petřík, tamější památkář a znalec městské zástavby, se k mimořádné proměně rodného města nepochybně vyjadřoval.

Kromě jiného došlo v květnu 1933 k slavnostnímu otevření rozsáhlého školního areálu na Maredově vrchu, o dva roky později překlenul Lužnici most směřující k Bechyni, v letech 1936–1940 vyrostl komplex všeobecné okresní nemocnice, občané dostali téměř dvě stě bytů v nových nájemních domech, a když se památného 6. července 1939 otevřela brána právě dostavěného Sboru božích bojovníků Církve československé, vzepjala se mohutná manifestace proti německým okupantům. Ještě u toho mohl být starosta Václav Soumar, vlastenec a národní socialista, který před stranickou příslušností dával přednost pracovitosti, cílevědomosti a charakteru a který se už zakrátko ocitl v koncentračním táboře Buchenwald. Město Tábor může považovat za svůj šťastný osud, že tomuto muži stával po boku architekt Theodor Petřík, rovněž ozdobený noblesou tvořivého úsilí a touhou přispět k plnohodnotnějšímu lidskému životu.

^{Titulní obrázek: Theodor Petřík (vlevo) a Jan Chomutovský (vpravo)}

Za fotografie velice děkujeme MUDr. Aleši Petříkovi, Ph.D.
Za spolupráci děkujeme Muzeu fotografie Šechtl a Voseček