Dům postavil v časech první republiky vlastními silami můj dědeček, a to v horní části Roztok u Prahy, na ostrohu, který se vypíná nad řekou Vltava a nad železniční tratí. Měl k takovému dílu fortel, byl zedníkem, vlastně zednickým mistrem, jak by mě jistě napomenul, a protože mu řemeslo přinášelo jen skromné výdělky, dům s pruhem zahrady byl jednoduchý, zrozený z nezbytné úspornosti. Dva pokoje, kuchyň, koupelna a klozet v přízemí, dvě místnosti v podkroví. Příbytek však naplňoval nádherný vztah mých rodičů, kteří mi dali pocítit, že se mají rádi. Byl to vzácný dar.

^{Cestou k roztocké stráni...}

Zcela jistě jsem onu sobotu 5. května roku 1945 – bylo mi pět let – nevěděl, že v Praze vypuklo ozbrojené povstání. Ale dodnes mám v živé paměti pondělí 7. května. Tatínek mě tehdy odvedl z našeho domku, ušli jsme pouhých dvě stě či tři sta metrů a stanuli na hraně stráně, odkud se otevírá jedinečný pohled na trať a do vltavského údolí. Vidět je až do Dejvic a ještě dál. Tatínek mě držel za ruku a hleděl s vážnou tváří daleko před sebe, kde se na horizontu vznášela mračna temného kouře. „Hoří Staroměstská radnice,“ řekl. Byla to pouhá tři slova, a přece tolik znamenala! Do současných chvil slyším tatínkovo rozhořčení a trýzeň nad tím, že nacisté zničili významný symbol republiky, kterou miloval, a zároveň ke mně doléhá jeho naděje, že válka snad už skutečně končí a život opět rozkvete.

Po desetiletích jsem do Roztok přijížděl znova, vybaven již určitými znalostmi a s očima, jež měly vidět nejen rodný dům. Tehdy jsem už věděl, že se část Tichého údolí přeměňovala ve vilové letovisko (historikové architektury budou později hovořit o villegiatuře) už v průběhu 19. století, přičemž Severní dráha z Prahy do Děčína a Drážďan, dokončená roku 1851, měla na rozvoj této lokality zásadní význam: ­představovala snadnou dostupnost z české metropole jak pro výletníky, tak stavební podnikatele. V seskupení vil a letních domů, většinou se sedlovými střechami s nízkým sklonem a opatřených dřevěnými balkony, zábradlími a altánky v zahradách, ve mně vyvolávají nejvíce představ především Braunerův mlýn a vila Albína Bráfa.

^{Vila Albína Bráfa}

Když F. A. Brauner (1810–1880), přesvědčený vlastenec, koupil roku 1861 v Tichém údolí, při ústí Únětického potoka, takzvaný Malý mlýn, stál spolu s Palackým a Riegrem v čele české politiky, a to v rámci jejího konzervativního křídla, a zároveň byl proslulým advokátem. A přece plejádu prvořadých osobností přivedla do Tichého údolí až politikova dcera Zdenka Braunerová (1858–1934), významná malířka a výjimečná žena, když si začátkem 20. století nechala postavit v blízkosti mlýna domek s ateliérem. Přijížděli tam za ní kromě jiných František Bílek, Josef Fanta, Dušan Jurkovič, Otokar Březina, Max Švabinský, Jan Zrzavý, manželé Kramářovi a taky dva muži, kteří tak či onak vstoupili do jejího srdce, Vilém Mrštík a F. X. Šalda. Protože to byla společnost vskutku vybraná a Zdenka Braunerová vynikala nejen svým uměním, cizelovaným francouzskými pobyty, a nepochybným vzděláním, ale i rozletem svobodného ducha, říkám si, že Tiché údolí potkalo štěstí, když je křtily debaty, které se na veřejných fórech většinou nevedou.

^{U Braunerova mlýna. První stojící zleva Albín Bráf, pátá stojící zleva Libuše Bráfová, uprostřed sedí F. L. Rieger s vnukem Václavem, po jeho levici Zdenka Braunerová.}

Obdobnou paměť vykazuje i vila Albína Bráfa, stojící na okraji Tichého údolí, při silnici do Prahy, kterou v takzvaném alpském stylu, inspirativně využívajícím přírodní prostředí, navrhl stavební inženýr Antonín Rosenberg. Albín Bráf (1851–1912), národohospodář a ekonom, byl poslancem Českého sněmu, později členem Panské sněmovny, podílel se na vzdělávání arcivévody Karla, budoucího posledního císaře, a v československých vládách zastával funkci ministra zemědělství.

Vraťme se však o desítky let zpátky. Když si F. L. Rieger vzal za ženu dceru Františka Palackého Marii a posléze se stal vůdčí osobností staročeské strany, netušil, že svou dceru Libuši provdá za Albína Bráfa – a páteř české konzervativní politiky bude stvrzena i rodinnými pouty. A tak by pozoruhodné stavby v Tichém údolí, Braunerův mlýn, Zdenčin domek (oba objekty spravuje Středočeské muzeum) a vila Albína Bráfa, mohly vyprávět o vzájemných návštěvách příslušníků těchto rodin, k nimž patřil už i malý syn manželů Bráfových Václav. Ano, do malebného prostředí Tichého údolí vrostly znamenité kořeny.

^{Bára se vrací od Vltavy do horních Roztok}

Při návštěvách Roztok ve mně vyvolává zvláštní napětí také spojení dvou jakoby nesourodých částí tohoto města. V minulosti se centrum tehdejší obce nacházelo v dolních Roztokách, kde se podél nynější Nádražní ulice provozovaly obchody a řemesla. A vysoko nad nimi, na ostrožině, se rozkládaly skupiny domků. A v roce 1887 došlo k magickému činu ­– obě částí spojila serpentina, řádně strmá a klikatá, vzrušující. A dodávám – romantická serpentina. Kouzlo Roztok, jimž do zad dýchá Levý Hradec s nejstarším křesťanským kostelíkem v Čechách a z Tichého údolí jim kynou velikáni, tak dostalo další podobu. A posléze ještě jednu – asfaltovou spojnici pro pěší zvanou Kroupka, jež stoupá z dolní části do horní a na jejíž výstavbě se podílel můj dědeček, laskavý člověk a zručný zedník. Když jsem tudy s oběma přítelkyněmi, dvounohou i čtyřnohou, procházel, květnové dny byly na dosah a já cítil, že mě tatínek drží za ruku a říká – hoří Staroměstská radnice. I tentokrát jsem věděl, že mluví o trýzni i naději, o dvou pólech, mezi nimž se naše životy klenou, zastřešeny paměťmi zdí, které vroubí lidské putování.

^{...odkud je vidět Praha a kde mi tatínek řekl: "Hoří Staroměstská radnice."}

^{Titulní obrázek: Roztoky na staré pohlednici}