Zhruba pět týdnů po zakládající schůzi došlo v Praze k vyhlášení veřejné architektonické soutěže, která poskytla tvůrcům výjimečnou příležitost: navrhnout na místě předválečných Lidic podobu pietního území s památníkem a v jeho sousedství novou obec se sto padesáti domy. Porota s předsedou architektem Ladislavem Machoněm, složená z prvořadých českých architektů, kromě jiných Adolfa Benše, Oldřicha Starého či Ladislava Žáka, posuzovala téměř šedesát návrhů. Za zajímavý můžeme považovat fakt, že z vítězných projektů se ve finální soutěži již neobjevil návrh Jaromíra Krejcara, významného představitele meziválečné avantgardy a kromě jiného autora paláce Olympic v pražské Spálené ulici, jedné z prvních konstruktivistických staveb v Čechách. Krejcara se zadání soutěže navíc osobně dotýkalo: jeho manželka novinářka Milena Jesenská byla vězněna v koncentračním táboře Ravensbrück společně s lidickými ženami a v květnu 1944 tam zemřela. Porota posléze vyzvala ke společné práci dva týmy tvůrců, a to Václava Hilského, Richarda Podzemného a Antonína Tenzera spolu s Františkem Markem a Zbyňkem Jirsákem. Definitivní verze projektu, kterou schválil v květnu 1947 Zemský národní výbor, vzešla z dílny těchto dvou týmů.

^{Vstupní gloriet s jednou stranou kolonády, za ním druhá kolonáda}

Radost z budoucí výstavby však provázely i tóny tragické. Do Lidic se totiž vrátili majoři Josef Horák a Josef Stříbrný, tamější rodáci, kteří bojovali jako letci československé zahraniční armády působící ve Velké Británii. A vstoupili domů triumfálně, ozdobeni československými válečnými kříži a dalšími vyznamenáními. Sláva netrvala dlouho – dozvěděli se, že byli zapleteni do falešné stopy, která zavedla nacisty, pátrající po strůjcích atentátu na Heydricha, do Lidic. Podle vládního usnesení měly domek v nových Lidicích dostat lidické ženy, které se vrátily z koncentračního tábora, a rovněž přeživší lidické děti-oboustranní sirotci. Ale co s Horákem a Stříbrným? Lidické ženy sice žily, ale týrání a ponižování, jež provázelo jejich pobyt v lágru, dostalo v těsně poválečných letech podobu zoufalství. Zpočátku tiše, v ústraní si cosi našeptávaly, ale posléze promluvily hlasitou, srozumitelnou řečí – označily Josefa Stříbrného a Josefa Horáka za viníky všeho, co se v Lidicích v červnu roku dvaačtyřicátého stalo. Jak zaznamenal historik Eduard Stehlík v knize Lidická vzpomínání, dvě lidické ženy veřejně ukázaly na oba letce prstem a řekly jim: „Jste vrahové našich dětí a mužů.“ Pod Horákem a Stříbrným jako by se rozevřela zem, nic krutějšího, ovšemže nesmyslného už nemohlo následovat. A navíc: většina lidických žen s  rozsudkem souhlasila.

^{Ženy v nových Lidicích}

Podle svědectví sestry Josefa Horáka Anny rozené Horákové, provdané Kohlíčkové a Nešporové, které uvádí Eduard Stehlík ve zmíněné publikaci, se na kladenské radnici konala schůze lidických žen. Ze sto čtyřiceti tří navrácených žen „všechny na radnici sice nebyly, protože se léčily v nemocnicích, ale většina přišla“, říká paní Nešporová. Z jejích dalších slov vyplývá, že oheň pod hranicí s Horákem a Stříbrným přičinlivě rozdmýchával i generální tajemník Společnosti pro obnovu Lidic a Ležáků František Knor, jinak úředník Krajského národního výboru v Praze. Na radničním shromáždění poněkud pouťově hovořil o dvou fiktivních pytlích plných peněz, které jsou spočítané tak, aby se z nich mohl financovat domek pro každou lidickou ženu. Kdyby se však měly postavit dva domy navíc – pohrozil generální tajemník – byly byste ošizené.

^{Výstavba nových domů započala v roce 1947}

Po této ubohé argumentaci dala Helena Leflerová, první předsedkyně lidického národního výboru, ihned hlasovat. Ruce šly nahoru ve prospěch tirády generálního tajemníka. „Bylo nás asi třicet, které jsme s tím nesouhlasily, ale nic jsme nezmohly,“ konstatuje Anna Nešporová. Tak došlo k rozhodnutí, že Josef Stříbrný ani Josef Horák domek v nových Lidicích nedostanou. Mnohem horší však bylo, že oba muži, kteří nasazovali životy za osvobození z nacistického pekla v leteckých bojích, z rodné obce odešli, doslova vypuzeni, navíc s cejchem, s nímž se nikdy nemohli smířit.

Výstavba nových Lidic započala roku 1947, a třebaže ji provázel značný nedostatek materiálu a s tím související problémy, již o Vánocích 1949 se tam nastěhovaly první ženy. Do konce roku 1950 byla dokončena první etapa, tedy padesát domů, a v letech následujících vznikaly další. Jednalo se o čtyři typy zhruba stejně velkých rodinných domků, obsahujících obývací a dětský pokoj, dvě ložnice, kuchyni a příslušenství. Podoba obce se však od původních záměrů značně liší. Nejprve nedošlo k vybudování plánovaných zemědělských usedlostí a družstevního statku, poté zmizel i návrh fary a kostela a rovněž zamýšlený mezinárodní hornický ústav.

^{Výstavní síň In Memoriam pod vyhlídkovou terasou}

Areál památníku se vstupním glorietem, dvěma křídly kolonády, budovou muzea, nádvořím a vyhlídkovou terasou nad dvouramenným schodištěm byl dokončen podle přepracovaného projektu Františka Marka roku 1962. Území nových a starých Lidic spojil Sad přátelství a míru, vzniklý roku 1955 z podnětu britského politika a lékaře dr. Barnetta Strosse a nyní známý jako Růžový sad. Rostou v něm růže, symbol Lidic, zaslané dárci z celého světa, a připomínají, že červen je nejen časem, kdy jsou tyto květiny nejkrásnější, ale i dobou, v níž se odehrála jedna z nejtemnějších tragédií novodobých českých dějin.

^{Za fotografie děkujeme Památníku Lidice}