Věží ho povýšili za tři sta let poté a impozantní barokní podobu, jíž proslul, dostal v roce 1729. V časech rakousko-uherské monarchie vládli vesnici místní statkáři, které po vzniku Československé republiky vystřídali svobodně zvolení zastupitelé.

Jak vlastně Lidice na samém začátku čtyřicátých let minulého století vyhlížejí? Především: leží v údolí krásném jak zpola rozevřená lidská dlaň, jehož dnem protéká potok. Silnice zvaná buštěhradská klesá od severu, od sousedního Buštěhradu, středem vesnice k potoku, opět stoupá vzhůru na náves a směřuje k jihu, k obci Běloky. Po obou stranách silnice stojí lidické domy, přesně spočítáno sto dva lidické domy. Žije v nich pět set obyvatel. Malé dělnické domky – v jednom stavení často bydlí dvě i tři rodiny, čtyřčlenná rodina pobývá třeba i v jediné místnosti – si lidičtí muži mnohdy postavili vlastníma rukama, neustále je dotvářejí a upravují a tohle dílo nemá konce. Jejich obyvatelé netuší, že definitivní konec přijde.

^{Pohled na staré Lidice}

Lidice nebyly hornickou obcí, jak se traduje. Muži odcházeli za výdělkem, spíše však vyjížděli na kole většinou do kladenské Poldiny huti, kde pracovali jako hutníci, řemeslníci, dělníci. Jiní fárali do kladenských dolů. Zároveň vlastnili nebo měli pronajatá nevelká políčka, jimž se po zaměstnání s manželkou i dětmi věnovali. Ženy se staraly o domácnost a také pracovaly u místních sedláků. Hluboké české kořeny, vrostlé do lidické půdy, představoval nejstarší selský rod v Lidicích, Rákosovi, jejichž snad nejbohatší tamější statek stál při východní silnici do sousedních Makotřas a na němž Rákosovi nepřetržitě hospodařili plných dvě stě padesát let. Usedlost s výraznou barokní bránou byla nepřehlédnutelná. Také prastarý statek Šroubkových, s valbovou střechou a boční stěnou obloženou dlaždicemi a orientovanou do návsi, na sebe upozorňoval zachovalostí a výstavností.

Kromě družstevní prodejny Včela, za okupace nazvané Bratrství, tu působí další dva obchody se smíšeným zbožím, Františka Maštalíře a Josefa Šenfeldra. A dvě řeznictví, Štěpána Horáka a Marie Houbové. A živnosti provozují obuvník Jan Žid, holič a kadeřník Oldřich Minařík, kovář Štěpán Kotmel, trafikant Augustin Pospíšil. Zdárně si vedou dokonce tři hospody, z nichž zejména starobylý zájezdní hostinec U Šilhánů získal oblibu také mezi obyvateli z okolí, jak to dokazují návštěvy tradičních martinských posvícenských zábav nebo plesů místních hasičů či fotbalového a hokejového oddílu. U Šilhánů mají klubovnu nejen sportovci, ale scházejí se zde rovněž členové knihovního spolku Vlast. Z Lidic pochází slavná hornická kapela Vojtěcha Huříka a posléze jeho syna Ladislava, jejíž nahrávky vysílá i rozhlas. Ano, v Lidicích bývá veselo a společenský i kulturní život se tu utěšeně rozvíjí. Zdejší obyvatelé sice klopotně dobývají nesnadné živobytí, ale žijí, chtějí tady žít.

^{Ničení Lidic}

Uznávanou osobností byl například Václav Hanf. Bydlel s manželkou a třemi dětmi v jižní části obce, v domku číslo popisné 70, kousek nad hřbitovem. Pracoval jako horník na kladenském dole Prago ve Vrapicích, ale doma a v širém okolí byl známý především jako velitel lidického hasičského sboru. Proslulá bývala hasičská cvičení, často podobná veřejným vystoupením, kdy se za nablýskanou stříkačkou táhly žebřiňáky plné veselých dětí. Smyslem těchto populárních akcí nebylo jen to, aby se hasiči učili čelit požáru, ale aby se i představili jaksi ze společenského hlediska. A tak se není co divit, že z hasičského sboru pocházeli herci lidických ochotníků a členové pěveckého kroužku. Václav Hanf věnoval mimořádnou péči i hasičskému dorostu. Díky němu se v  době před nacistickou okupací rozrostly řady sboru o dívky, mezi nimiž nechybělo ani nejstarší dítě Hanfových, dcera Marie. Onoho 9. června roku 1942 vpodvečer odjel Václav Hanf s několika dalšími kamarády do dolu Prago na noční směnu. A tak nevěděl, že za pár hodin – ještě před půlnocí – početná síla ozbrojených nacistů Lidice obklíčila a neprodyšně uzavřela. Dovnitř smí kdokoli, ven už nikdo.

Když se osudného rána 10. června roku 1942 střídala na dole Prago noční směna s ranní, vyfárali i Lidičtí – osmatřicetiletý Václav Hanf, stejně starý Václav Kaiml, jedenadvacetiletý Bohuslav Straka a šestapadesátiletý Václav Kovařovský. Horníci je obklopili, ukazovali jim kouř, který stoupal od Lidic, a nabádali je, aby se domů nevraceli. Václav Kovařovský prohlásil: „Není to nic platné, hoši, my tam musíme. Máme tam rodiny a majetky. Jestli nám zničili naše ženy, děti a domky, ať zničí také nás. Půjdeme.“ Na nádvoří se loučí s ostatními druhy, další marná varování, slzy stoupají do očí. Čtyři muži vzali kola do rukou, beze slova, aniž nasedli, míří k Buštěhradu. A tam, u hřbitova, je Buštěhradští, kteří hrůzu vzdálenou sotva dva tři kilometry pozorovali, znova vyzývali, aby neudělali ani jediný další krok. Ale Václav Kovařovský jim řekl: „Vezměte si, kamarádi, naše kola na památku. My tam půjdeme, ať se děje cokoli.“ Šli volně až k německým strážím, které se jich zmocnily a odvedly je do středu pekla, na zahradu Horákova statku. I Václav Hanf padl s ostatními lidickými muži na posvátnou zem.

^{Na zahradě Horákova statku nacisté zastřelili 173 lidických mužů}

Co je barbarům do pradávných českých kořenů Lidic, co je jim do sto dvou domů, do barokní brány nebo valbové střechy, co je jim do tři sta čtyřiceti lidických mužů, žen a dětí, kteří padli za oběť jejich bezdůvodnému teroristickému činu? Ale plameny z prosté dělnické zástavby stoupaly k nebesům a vynesly nevinné Lidické mezi anděly – a my víme, že nezemřeli, že se vrátili zpátky k nám a stále tu žijí s námi.

Za fotografie děkujeme Památníku Lidice