Dříve než se o stavbě a jejím tvůrci zmíníme, opět si uvědomíme, že se nacházíme na místě, k němuž se vztahují významné tvůrčí, kulturněhistorické, podnikatelské i úřední zápasy. Ovšemže máme na mysli asanaci a přestavbu Josefova (dříve Židovského města) a části Starého Města, uskutečněnou v letech 1893 až 1917. Málokdo pochyboval, že neudržitelné hygienické a bytové podmínky v této lokalitě se středověkou uliční sítí je třeba zlikvidovat. Ale rovněž málokdo předpokládal, že se situace zmocní stavební podnikatelé, kteří pod záminkou, že všechno staré je odsouzeno k zániku, prosazovali svůj zájem – bourat a stavět výnosné činžáky. Nedostatek ohledu k historii místa a mnoha památkám vyvolal v české kulturní veřejnosti rozhořčený odpor, který jsme připomněli v minulém toulání s Klubem Za starou Prahu. Naštěstí pražská radnice nedisponovala takovými prostředky, aby pod heslem modernizace padla ještě větší část Starého Města, než se kolem roku 1900 stalo.

^{Vila v Břehové ulici}

Avšak vila v Břehové ulici, která pochází z let 1913 až 1915, se výrazně zapsala do osudu asanovaného pásma. Architekt Antonín Engel (1879–1958) ji vytvořil ve stylu wagnerovské moderny. Byl absolventem německé techniky v Praze u profesora Josefa Zítka, žákem Otto Wagnera na vídeňské Akademii výtvarných umění, od roku 1922 profesorem a posléze rektorem ČVUT v Praze. Dvoupodlažní dům v Břehové ulici je zasazený do nároží Starého židovského hřbitova a v ulici 17. listopadu navazuje na dekorativní hřbitovní zeď. Vila upoutá arkýřem nad hlavním vstupem, rovněž mohutným arkýřem na zadním průčelí, jakož i stanovou střechou s mansardovými okny.

Ujdeme jenom pár kroků, dostaneme se náměstí Curieových a tady budova právnické fakulty neodvratně připomene právě Jana Kotěru. Architekt vypracoval první návrh na zamýšlenou univerzitní budovu v roce 1907 a od té doby se projektu neustále věnoval, vymýšlel nové varianty a nová řešení. Práci však ztěžovaly a brzdily mnohé ústrky a nepochopení, které umělcovu činnost provázely. Také zdraví začalo vůdčí osobnosti moderny vypovídat službu. Kotěrova největší příležitost z  oněch mála, které v oblasti veřejných budov dostal, zůstala projekčně nedokončená jak zvenku, tak zevnitř. Situaci už nemohl zachránit ani architekt Ladislav Machoň, který se práce v závěrečné fázi ujal. Jan Kotěra zemřel roku 1923 a téhož roku se právnická fakulta začala stavět.

^{Kotěrův návrh projektu Právnické fakulty UK}

Ale pojďme dál, a pokud budeme přecházet Čechův most, secesní dílo Jana Kouly (1855–1919), připomeňme si další tvůrčí sen, opět trvající zhruba dvacet roků, ale tentokrát nerealizovaný. Máme na mysli snahu Jana Kouly a dalších architektů propojit Staré Město s Letnou, a to v ose Pařížské ulice. Tunel vznikl mnohem později až v ose ulice Revoluční.

Naše procházka pokračuje za mostem po nábřeží Edvarda Beneše, míjíme Úřad vlády ČR a dostaneme se na Klárov, na nejrušnější malostranskou dopravní křižovatku, nesoucí jméno podle Aloise Klára, jazykovědce a filantropa, který tady nechal roku 1807 postavit Klárův ústav slepců. A pak vzhůru serpentinou Chotkovy ulice (původně Chotkovy silnice), vybudované v letech 1831 až 1832 z podnětu nejvyššího zemského purkrabího hraběte Karla Chotka. Na jejím vrcholu se zastavíme u vily sochaře Františka Bílka, ale naše kroky pokračují do blízké Gogolovy ulice, ke Kramářově vile.

^{Kramářova vila na pražských Hradčanech}

A jsme opět u jména Jan Kotěra. Když v prvních letech dvacátého století projektoval vilu manželů Kramářových na Krymu, paní Naděžda Nikolajevna Kramářová zasahovala do návrhu tak razantně, že se se stavebníky nepohodl. A když pak Karel Kramář, poslanec říšské rady a českého zemského sněmu a pozdější první předseda československé vlády, budoval roku 1911 svou vilu na Mariánských hradbách (stavba dokončena 1914), prohlásil, že „za žádnou cenu nechce na baště učinit pokus s modernou“. Třebaže aféra část odborné veřejnosti pobouřila, pravdou zůstává, že si doktor Kramář vybral za tvůrce rodinného sídla Bedřicha Ohmanna (1858–1927). Tento rakouský architekt byl v letech 1889 až 1898 profesorem dekorativní architektury na pražské Uměleckoprůmyslové škole a právě Jan Kotěra nastoupil na jeho místo. Ohmann projektoval kromě jiného první pražské secesní objekty – zaniklou kavárnu Corso na Příkopě (1898 až 1899) a hotel Central v Hybernské ulici (1898 až 1901).

^{Karel Kramář}

Karel Kramář si pro svou vilu vybral impozantní místo nad Vltavou, na jedné z nezastavěných hradčanských bašt, takže volně stojící jednopatrová novobarokní budova se secesními prvky vytváří při dálkových pohledech výrazný kontrapunkt ve vztahu k Pražskému hradu, dokonce jeho jistou konkurenci. Mimořádnou péči věnovali tvůrci interiérům, které postihovaly jak Kramářův obdiv k carskému Rusku, tak vkus jeho ruské manželky Naděždy Nikolajevny. Koncem devadesátých let dvacátého století se vila stala rezidencí českých premiérů.

Titulní fotografie Architoulek – pohled na Prahu z balkonu Kramářovy vily – nejen vyvolává jedinečný výtvarný zážitek, ale zároveň připomíná, že se velkolepost a krása metropole rodila jak z úspěšných tvůrčích činů, tak i z nevydařených zápasů a nenaplněných snů – a že je tedy dílem svrchovaně lidským.

^{Interiér Kramářovy vily}