V té souvislosti poznamenávám, že existují domy zcela obyčejné a běžné, jakých si historici architektury ani nevšimnou, takže se o nich v odborných pojednáních nedočteme, a přece se v jejich zdech odehrály osudy, jež by neměly být zapomenuty. A tak zmíním dům nacházející se v Písku nedaleko zbytku Putimské brány a v blízkosti děkanského kostela Narození Panny Marie, v němž Josef Stříbrný, někdejší navigátor 311. československé bombardovací perutě ve Velké Británii, žil. V Architoulkách přece zastáváme názor, že „paměť zdí“ tvoří nejen umělecko-technické výtvory architektů, ale i životy lidí, kteří v nich přebývali. A život Josefa Stříbrného vskutku stojí za připomínku, třebaže byl od jisté doby smutný až k uzoufání.

Před několika lety jsem ve zmíněném domě navštívil bývalou manželku Josefa Stříbrného, tehdy osmdesátiletou. Věděl jsem, že majory Josefa Stříbrného a Josefa Horáka, rodáky z Lidic, kteří se po válce vrátili z naší zahraniční armády domů, ozdobeni řadou vyznamenání, lidické ženy mezi sebe nepřijaly. Stříbrný a Horák měli právo získat v nových Lidicích domek, ale vdovy po zastřelených mužích a většinou už bez dětí je veřejně označily – zdůrazňuji, že bezdůvodně – za viníky lidické tragédie z června 1942 a vlastně je z Lidic vypudily. Tenhle příběh jsem znal. Ale až od bývalé manželky Josefa Stříbrného jsem se dozvěděl, že tento muž přijal nesmyslné obvinění za své, ztotožnil se s ním a hluboce se kvůli tomu trápil. A tak písecký dům, do něhož se manželé Stříbrní začátkem 50. let nastěhovali a o němž hovořím, je svědkem přetěžkého traumatu a psychických krizí, jimiž někdejší statečný válečný letec až do konce života trpěl a z nichž mu alkohol nepomohl. Písecký dům ví, že Josef Stříbrný, v mládí nadmíru společenský, zůstal nakonec úplně sám.

Ale pojďme k radostnějším domům. Třeba k někdejšímu hotelu Dvořáček v Komenského ulici, jehož fasáda nese jedenáct sgrafit Mikoláše Alše, námětově čerpajících z dějin Písku a Písecka. Aleš se sice narodil roku 1852 v nedalekých Miroticích, ale v Písku chodil do hlavní, tehdy německé školy, a pak se pokoušel o studium na tamějším gymnáziu i reálce. Z obou ústavů však pro neprospěch odešel. Měl kam jít – na pražskou Akademii výtvarných umění. A bylo, jak známo, rozhodnuto.

^{Dům Adolfa Heyduka}

Další významná osobnost, básník Adolf Heyduk, příslušník skupiny májové a souputník Jana Nerudy, Vítězslava Hálka a o patnáct let starší Boženy Němcové, narozený roku 1835 ve východních Čechách, přišel do Písku v pětadvaceti letech jako učitel kreslení a krasopisu na právě zřízené reálce. Město na Otavě, jihočeské Atény, jak se mu také říká, se stalo jeho celoživotním osudem a vytvořil v něm neobyčejně rozsáhlé dílo, čítající na šedesát básnických sbírek. Jako výborný společník a tanečník byl vítaným návštěvníkem píseckých měšťanských salonů. Za ženu si vzal svou žačku, o pětadvacet let mladší Emilii Reinerovou, dceru tamějšího restaurátora Reinera. V manželství se narodily dvě dcery, leč obě postupně zemřely. Smrt první z nich, Jarmilky, inspirovala jejího kmotra Jana Nerudu k napsání básně Balada dětská. Adolf Heyduk vystřídal v Písku několik obydlí, ale teprve na odpočinku, s titulem školního rady, požádal o projekt vlastního domu předního pražského architekta Jana Koulu. Vila z let 1899 až 1900 stojí v písecké Tyršově ulici 438 a je pojatá „v duchu české novorenesance s členitým uličním průčelím, v němž se odrážel estetický požadavek pozdního historismu po malebném výrazu“, jak píše Milan Šilhan v knize Slavné vily Jihočeského kraje (Foibos ve spolupráci s dalšími institucemi). Část Heydukova bytu, v němž básníkovi k 85. narozeninám osobně blahopřál roku 1920 prezident T. G. Masaryk, je jako Heydukův památník v péči Prácheňského muzea.

^{Josef Chochol}

Jistěže v Písku můžeme spatřit další architektonicky pozoruhodné vily, o nichž se píše ve zmíněné publikaci, a rovněž připomeňme, že se v tomto městě roku 1880 narodil Josef Chochol, výrazný představitel kubismu. Ale mne osobně už neodolatelně přitahuje dům U Koulí, stojící v těsném sousedství bývalé Putimské brány a ozdobený sgrafity a dvěma koulemi z dob dobývání města. V únoru roku 1885 se sem přistěhovala rodina berního úředníka Šrámka s desetiletým synem Fráňou. Fráňa Šrámek sice žil v Písku jen necelých deset let, do prosince 1894, a to během školní docházky a studia na gymnáziu, ale podle mého vkusu a cítění proslavil Písek nejvýrazněji ze všech velkých, kteří tam pobývali. A stačilo mu k tomu pouze několik děl, Stříbrný vítr, román z roku 1910, a Měsíc nad řekou, divadelní hra z roku 1922. A samozřejmě básně, třeba Splav nebo Písecká, která se stala oslavným hymnem města – „Za vorem vor a po šiku šik / my odtud do světa odcházeli, / zapadal, Otavo, tvých jezů vzlyk, / my jej však do srdcí uzavřeli.“

Uzavřen do srdcí vnímavých zůstává i Písek, město, jemuž příznačnou malebnost a idyličnost, jež dodnes přetrvává, vtiskl právě Fráňa Šrámek, navíc jeho ulicemi stále nechává vát „stříbrný vítr“, ony věčné touhy a věčné bolesti mládí. Neboť: „Stříbrný větře, blažený kout, / kdes první vlajkou třepotně dul, / a vlajky až zplihnou, přestanou dout, / i tehdy díky! že jsi nám dul.“

^{Vila Adolfa Raaba}

Dům Adolfa Heyduka
Vila Adolfa Raaba
Rodinný dům Václava Šlechty