V tomto objektu už léta sídlí Husitské muzeum, a pokud je turisté navštíví, seznámí se v jeho nejrozsáhlejší expozici s husitstvím a husity, zakladateli města. Pak mohou rovnou z budovy sejít do labyrintu podzemních sklepů a chodeb a vychutnávat atmosféru z přelomu středověku a novověku. To je jaksi tradiční dotyk s Táborem, rovněž navozený propagačními prospekty.

^{Pozdně gotická radnice na západní straně Žižkova náměstí}

Ale my se na Tábor podíváme odjinud, ze severozápadního okraje města, od nádherné barokní stavby poutního kláštera a kostela Nanebevzetí Panny Marie v Klokotech, pocházející ze začátku osmnáctého století. A možná strneme v úžasu nad soustavou bání, kryjících boční prostory kostela a kaple ambitů, sídlem deseti klokotských zvonů, jež každodenně a v pravidelných hodinách znějí svou charakteristickou hrou do daleka. Mimochodem, i Klokoty připomínají Jana Žižku – na jaře roku 1421 tady nechal upálit sektářské odpůrce, kteří mu v nedalekém městě překáželi. Ale my tohle místo chováme v nitru nikoli kvůli zabíjení, nýbrž jinak, legendou o sličné dívce, jež se kdysi dávno znenadání zjevila místním dětem, pasoucím tady, vysoko nad řekou Lužnice, stádo ovcí. A protože dívka promluvila k malým bědným bytostem laskavými a vlídnými slovy, a protože k nim promluvila o Bohu, andělé ji za to vynesli na nebesa a pojmenovali ji Marií. A tak se dodnes obdivujeme kostelní stavbě, jež možná nese jméno matky Ježíše Krista, možná jméno oné krásné dívky, ozdobené šlechetným srdcem.

^{Poutní klášter a kostel Nanebezvzetí Panny Marie v Klokotech}

Pojďme však od barokního komplexu o pár stovek metrů dolů, na rozlehlou louku, jež se mezi dvěma cestami, Lipovou alejí a U Klokotského kláštera, svažuje k údolí Tismenického potoka. Pokud sledujete jako já, jak se loukou šťastně prohání krasavice Bára, zlatá retrívřice, moje věrná společnice, pak vězte, že se jí legenda o dobrosrdečné dívce zalíbila natolik, že mě sem z našeho blízkého bydliště vláčí často.

Ale už hledíme na protilehlé návrší, zvedající se za potokem, na „horu“, jak říkali husité ještě před výbuchem revoluce a kteří tam na jaře roku 1420 začali budovat mocensko-bojové centrum a zároveň město nazvané původně Hradiště hory Tábor. A tak se před námi otevírá příznačná táborská veduta, tři architektonické dominanty – štíhlá a víc než osmdesát metrů vysoká věž kostela Proměnění Páně na hoře Tábor, stojícího na Žižkově náměstí, hranolová věž staré gotické radnice tamtéž a válcová věž někdejšího hradu Kotnov v sousedství Bechyňské brány.

A možná nás právě Bára, radostně křižující klokotskou louku odshora dolů a zase zpátky nahoru, přivede k myšlence o souvztažnosti míst a souvislosti dějů, o tom, že se poutní kostel, opředený laskavou legendou, a vzdálené návrší se seskupením věží, věrohodných svědků své doby, jako by propojují. Snad si v té chvíli uvědomíme, že Tábor nepatří jen do revolučních análů, jak se nám starým a starším kdysi snažili namlouvat ve škole, ale že to je město s architektonicky bohatým rozvojem, z něhož vzešla řada znamenitých osobností a taky hrdost a sláva, provázející každý hodnotný triumf. A jsme-li tedy obdařeni vědomím a pocity, o nichž hovořím, teprve nyní vstupme do centra Tábora a vejděme tam s touhou setkat se s otiskem dlaní do tamějších zdí, s lidským úsilím, s magií tvořivosti.

^{Stárkův dům v Pražské ulici}

Ano, jako by byly magické některé domy na Žižkově náměstí a v Pražské ulici, jež do něj ústí. O architektonicky mimořádné staré radnici, stojící na západní straně náměstí, jsem se již zmínil. Dodejme, že v době svého vzniku představovala jeden z nejvýznamnějších radních domů Království českého a vyjadřovala sílu a moc tehdejšího Tábora. Na novodobou podobu Tábora měl značný vliv požár v roce 1559, při kterém shořelo během dvou dní víc než dvě stě padesát domů a který byl impulsem pro obnovu města již v duchu renesance. Charakteristický znak renesance, sgrafito, se uplatnilo i v Táboře, ať už jako kvádrování nebo psaníčko či formou figurálních výjevů, případně ornamentů. Nejvýrazněji to dokazuje Stárkův dům čp. 157 v Pražské ulici. Na západní straně Žižkova náměstí obdivujeme bohatě zdobený Škochův dům čp. 22, na severní straně Ctiborův dům čp. 6 a na straně protilehlé dům čp. 17 s renesančním štítem a sousední čp. 18 v klasicistní podobě.

^{Ctiborův dům na severní straně Žižkova náměstí}

V souvislosti s Táborem není možné opomenout úspěšného českého architekta Theodora Petříka, tamějšího rodáka, a jeho manželku, taky pocházející z Tábora a rovněž architektku, nebo táborskou vilovou čtvrť či prvorepublikového starostu Václava Soumara, za jehož úřadování došlo k pozoruhodnému rozvoji města. Ale o tom až v příštích Architoulkách.

^{Škochův dům na západní straně Žižkova náměstí}